Stolní hry rozvíjí sociální dovednosti. Ty dětem v době internetu chybí

Stolní hry rozvíjí sociální dovednosti. Ty dětem v době internetu chybí

Digitální hry dokáží přispět k počítačové gramotnosti dětí a zabavit je, když rodiče nemají čas. Ale tradiční deskové hry toho naučí děti mnohem více. Hlavně rozvíjejí sociální interakci a jsou vlastně jednoduchým způsobem, jak kvalitně s dítětem strávit čas.

Vzhledem k tomu, že děti se do určitého věku učí především hrou, lze je na školní výuku i mnohé životní situace připravit už doma „u stolu“. A k tradičním a osvědčeným hrám jako Člověče, nezlob se!, Dostihy a sázky, backgammon (vrhcáby) Monopoly a Scrabble přibývají jejich nově upravené varianty a samozřejmě i spousta zcela nových titulů. Dítě, co si hraje, nezlobí, a ještě se k tomu podle psychologů může naučit spoustu užitečných dovedností. Skvělým začátkem může být třeba společné skládání skládaček typu puzzle a pexeso, na procvičení zručnosti a trpělivosti u starších dětí pak mikádo.

Pravidla a prohra

„Hry mají pro děti v každém věku jiný význam. Pro ty předškolní jsou hlavně zábavnou cestou, jak se naučit dodržovat pravidla, vyrovnávat se s prohrou nebo myslet kreativně, rozvíjí schopnosti soustředění, sebeovládání nebo umění řešit problémy,“ vysvětluje Václav Mertin z Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Deskové hry mají řadu dalších benefitů – děti si při nich osvojují plánování a učí se přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.“ To samozřejmě platí i pro karetní hry jako Uno nebo Černý Petr, u toho se navíc dítě naučí, že všechno ve hře (ani v životě) vždycky neovlivníme. Naučit se vyrovnat s prohrou je ale stejně důležité, jako pochopit a dodržovat pravidla.

V době, kdy se zdá být až nadlidským výkonem odtrhnout vaše potomky od elektroniky, mohou přinést společenské hry vítané zpestření oproti fyzické izolaci digitálního světa. „Za klíčový přínos tradičních her, které dítě hraje s rodiči, sourozenci nebo vrstevníky, pokládám to, že vedle samotného požitku ze hry dochází k rozvoji sociálních vztahů – v řadě her jsou spojenci – a posilování soudržnosti rodiny,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Hraní zvláště týmových deskových strategických her rozvíjí komunikační dovednosti dětí a vzniká přitom i prostor pro navázání důvěrnějšího vztahu. „Při společných hrách, nebo alespoň mezi jednotlivými koly, si můžete povídat a rodiče tak s dítětem mohou probrat různá témata, na která se jinak nedostává čas,“ připomíná psycholog.

Digitální versus stolní hry

Zatímco k reálné hře (deskové či karetní) potřebujete alespoň jednoho spoluhráče, videohru si může zahrát člověk sám. Pohyb ve virtuálním světě proti virtuálnímu soupeři však nevytváří plnohodnotnou komunikaci. I při společném hraní digitálních her se projevuje určitý odstup vůči spoluhráči, protože, i když jsou spolu, pozorují obrazovku. Sociální interakce je ochuzena o spoustu nonverbálních projevů, komunikace mezi hráči navíc často probíhá pouze skrz klávesnici, zcela ochuzená o důležité indikátory jako je melodie a tón hlasu značící třeba ironii

To samozřejmě neznamená, že by počítačové hry neměly pro děti žádný přínos – kromě počítačové gramotnosti se mohou děti zlepšit třeba v cizím jazyce (aby lépe rozuměly zadání) a jsou jistotou ve chvíli, kdy nelze sehnat dalšího hráče. „Zajistí dobré zaměstnání pro dítě ve chvílích, kdy se mu rodiče skutečně nemohou věnovat, nebo když situace není vhodná např. v čekárně nebo v autě,“ dodává psycholog. Za přínosné považuje i hry na Wii nebo Xbox Kinect, které děti nutí k pohybu, který jim chybí víc a víc.

Pravidla podle vás

Václav Mertin vysvětluje: „Je pravda, že z psychologického hlediska je přínosný téměř veškerý čas, který dítě tráví s rodiči, nicméně při společných činnostech, jako je hraní her, bývá přínos výrazně větší.“ Na rozdíl od digitálních her s naprogramovanými pravidly dokáží rodiče lépe manipulovat s podmínkami tradičních her (třeba upravovat náročnost) tak, aby si dítě dobře zahrálo a mohlo vyhrát.

Po splnění několika nepatrných podmínek je pro rozvoj dítěte ideální hraní zejména strategických stolních her s rodinou. Mezi tyto podmínky patří např. to, že rodiče srozumitelně vysvětlí pravidla podle vyspělosti dítěte a podpoří je v krizových situacích.

Rozvoj schopností dítěte

Nepodceňujte ani výběr hry, pokud chcete zároveň rozvíjet i dovednosti dětí. „I jednoduché hry jsou přijatelné, ale vhodnější jsou takové, které kromě prvků zábavy nabízejí i prvky vzdělávací,“ doporučuje dětský psycholog. Vybírat můžete i podle toho, jaké schopnosti chcete u dítěte rozvíjet. Snadné typy skládaček puzzle pomáhají rozvíjet motorické schopnosti a zároveň učí malé děti trpělivosti při jejich dokončení.

„Zvláště taktické deskové hry rozvíjejí u těch větších strategické uvažování, podporují kritické a analytické myšlení. Děti se za jejich pomocí učí přijímat přiměřenou míru rizika – schopnost, která je velmi důležitá v běžném životě. Je však třeba zdůraznit, že zejména pro začínající hráče je rozvoj příslušných dovedností zpravidla závislý na vedení dospělých,“ dodává psycholog.

Zdroj: ona.idnes.cz

Vývoj mozku

Vývoj mozku

VÝVOJ DÍTĚTE JE KOMPLIKOVANÝ PROCES

JAK SE VYVÍJÍ MOZEK?

Po narození mozek dítěte dozrává a připravuje se na fungování. Mozkové buňky mají krátké výběžky nervové buňky (dendrity) a dlouhé výběžky, které nazýváme axony. Když se dítě narodí, buňky velkého mozku nejsou propojeny. Mozek si můžeme představit jako mladý strom, větvičky nervových buněk dítěte mají schopnost dalšího dělení a tím zajišťují propojení odlišných částí mozku, které jsou základem pro normální pohybové a smyslové fungování.

Větvení je nejintenzivnější během prvního roku života a v optimálních podmínkách – soustředěná pozornost, kterou věnuje pečovatel dítěti, umožňuje četné hmatové, sluchové a zrakové podněty. Během prvních tří let života se jednotlivé nervové buňky šedé mozkové hmoty propojují a tato spojení se upevňují. Jsou to právě zážitky dítěte, které stimulují nervové buňky, aby se propojovaly.

Do tří let množství propojení prudce narůstá, od 3 do 10 let se propojování nervových buněk zpomalí. V pubertě začínají zanikat ty Synapse (spojení), které jsou nepoužívané. Při propojování mozkových buněk vyvíjejícího se mozku hrají pro dítě důležitou roli zážitky.

Aby mohl být člověk v životě úspěšný, potřebuje hodně příležitostí k učení a podnětných sociálních zkušeností a mozkové propojení, které vznikli při těchto zážitcích, zůstanou propojené natrvalo.

Do 3. a 4. roku života se vyformují ty části mozku, kde sídlí schopnost a způsob učení, ustálí se typ osobnosti a upevní se způsob, jakým dítě zvládá stres a své vlastní pocity.

Mozkové buňky takto zůstanou propojené a fungují během celého života dítěte. Ty Synapse (propojení), které se nepoužívají, zanikají.

V určitém věku se náš mozek nejsnáze naučí určité schopnosti. Vědci rozdělují období vývoje mozku na senzitivní a kritické. Pokud víme, v čem jsou odlišné, porozumíme, co malé děti potřebují pro svůj rozvoj.

Senzitivní období jsou takový věk dítěte, kdy je efektivní příležitost na učení určitých dovedností. Jsou to časově méně přesně ohraničené a delší období, během nichž se učíme snadněji nové věci, např. cizí jazyk. Pokud vhodný věk nevyužijeme, schopnost mozku naučit se tuto dovednost se úplně neztratí. I dospělí se dokážou naučit nové jazyky.

Schopnosti, které si získáme během senzitivních období, způsobují, že někteří lidé jsou šikovnější než jiní. Patří sem společenské schopnosti, zvládnutí pocitů a inteligence, to, co nás právě dělá zajímavými lidmi. Profesionálové pracující s dětmi by měli vědět o senzitivních obdobích, aby mohli dětem poskytnout a vytvořit příležitosti, z nichž budou mít užitek po celý život.

Nepřátelské a nevhodné prostředí u dítěte aktivuje produkci stresových hormonů, které negativně ovlivňují práci mozku, schopnost učit se a pamatovat si. Následky mohou být trvalé. Výzkum potvrdil, že u dětí, které v dětství zažily extrémní stres, se častěji vyskytují poznávací, emocionální potíží a problémy s učením a chováním.

Během prvních let života vznikají naprogramované vjemy, ty utvářejí biologii, typy chování a charakter našeho života. Je důležité znát tři hlavní zdroje našich vjemů.

První naprogramované vjemy dědíme. Náš genom obsahuje behaviorální programy, které jsou základními typy reflexního chování – instinkty. To, že odtáhnete ruku od otevřeného plamene, je geneticky daným typem chování. Ke složitějším instinktům patří schopnost novorozeňat plavat jako delfíni nebo aktivace vrozených hojivých mechanismů, jež zabraňují rakovinnému bujení.

Druhý zdroj vjemů pochází ze zkušeností, jež se ukládají do naší podvědomé mysli jako vzpomínky. Tyto mocné osvojené vjemy jsou příspěvkem výchovy. Mezi nejranější z nich patří emoční schémata, jež jsme obdrželi ještě v děloze.

Matka neposkytuje plodu pouze výživu. Placentou prochází také složitá chemie emočních signálů, hormonů a faktorů způsobujících stres. Tato chemie ovlivňuje fyziologii a vývoj plodu. Když je šťastná matka, je šťastný i plod. Jestliže prožívá strach, prožívá ho i plod. Pokud smýšlí o svém plodu negativně, programuje se jeho nervový systém pocitem odmítnutí.

Úžasná kniha Sue Gerhardtové Why Love Matters (Proč na lásce záleží) zdůrazňuje fakt, že nervový systém plodu zaznamenává zkušenosti nabyté v děloze.

Nicméně k nejvlivnějšímu naprogramování podvědomé mysli dochází v období mezi narozením a 6 lety věku. Během této doby mozek dítěte zaznamenává všechny smyslové počitky, stejně jako se učí složité motorické programy umožňující řeč, batolení, postavení i pokročilejší aktivity, jako je běhání či skákání.

Pozorováním schémat chování v bezprostředním okolí – rodičů, sourozenců a příbuzných – se děti učí rozlišovat mezi tím, co je přijatelným a co je nepřijatelným sociálním chováním. Důležité je si uvědomit, že vjemy, které si osvojíme do šesti let, se stávají základními podvědomými programy utvářejícími charakter našeho života.

Během tohoto období zrychleného učení umožňuje Příroda člověku ukládat ohromné množství informací do podvědomé mysli. Víme to díky průzkumu mozkových vln u dospělých a u dětí. Elektroencefalogramy (EEG) mozku dospělého života ukazují, že elektrická aktivita má vztah k různým stavům uvědomění. Tyto záznamy ukazují, že lidský mozek funguje přinejmenším na pěti odlišných frekvencích, z nichž každá je spojena s jiným stavem mozku:

Mozková aktivita                                 Rozsah frekvence                 Stav dospělého spojený s danou frekvencí

delta                                                       0,5-4 Hz                                 spánek/bezvědomí
theta                                                       4-8 Hz                                    představivost/snění
alfa                                                         8-12 Hz                                  klidné vědomí
beta                                                        12-35 Hz                                soustředěné vědomí
gama                                                      nad 35 Hz                               vrcholný výkon

U dospělých přecházejí vibrace EEG z jednoho stavu do druhého během celého rozsahu frekvencí.
U vyvíjejícího se dítěte se však mozkové frekvence chovají jinak.

Během prvních dvou let je převládající činností vlnění delta.

Od 2 do 6 let mozková činnost dítěte mohutně narůstá a mozek pracuje zejména na frekvenci theta. V tomto theta stavu děti často směšují svět imaginární se světem reálným.

Převládající činnost delta a theta u dětí mladších šesti let naznačuje, ž jejich mozky pracují pod rovinou vědomí. Mozkové frekvence delta a theta definují stav mozku, kterému říkáme hypnotický stav, stejný stav nervového systému, který hypnoterapeuti využívají k přímému ukládání nových typů chování do podvědomé mysli svých klientů.

Jinými slovy, prvních 6 let života trávíme v hypnotickém tranzu!

Během této doby jsou dětské vjemy světa přímo ukládány do podvědomí, bez rozlišení a filtrování analytickou sebeuvědomělou myslí, která ještě není plně rozvinuta. V důsledku toho jsou naše základní znalosti naučené bez možnosti tyto názory přijmout nebo odmítnout. Prostě jsme byli naprogramováni. Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.

Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci. Problém je v tom, že si ukládáme naše vjemy a názory na život léta před tím, než získáme schopnost kritického myšlení.

Malé dítě neumí rozlišit, co je dobré a co je špatné. Prostě jen kopíruje chování svého okolí a vnímá vše jako přirozené události.

Vjemy osvojené během tohoto kritického období mohou převládnout nad geneticky danými instinkty. A bohužel nás dokážou převálcovat i v dospělosti, kdy se nám některé vlastnosti nemusí moc hodit, ale bohužel s nimi jen velmi těžce bojujeme.

Vezměme si například fakt, že každý z nás umí v momentě, kdy projdeme porodními cestami, instinktivně plavat jako delfín. Proč tedy musíme učit děti plavat? Proč se tolik dětí bojí vody?

Jestliže jste rodič, vzpomeňte si, jak asi zareagujete, když se vaše batole dostane k vodě. Ve strachu o jeho bezpečnost přispěcháte, abyste ho odvedli. Ovšem v mysli dítěte se vaše frenetické chování interpretuje jako skutečnost, že voda je životu nebezpečná. Strach získaný z tohoto vjemu, přepíše instinktem danou schopnost plavat a učiní z dítěte, které umělo plavat, dítě, kterému hrozí utopení.

Kolikrát jste si jen pomysleli „Chová se stejně jako babička, máma apod.“ A myslíte, že si to daný jedince uvědomuje? Mnoho se jich bude tomuto nařčení bránit. Jako mladí si říkáte „Nikde se nebudu chovat jako můj otec.“ A jak myslíte, že to dopadne?

 

Od autora Bruce H. Liptona, Ph.D (mezinárodně uznávaný odborník, vystudoval buněčnou biologii, působil jako pedagog na lékařské fakultě University of Wisconsin a později jako profesor na Stanford University. Vede mezinárodní konference, je autorem několika knih a získal ocenění Goi Peace Award.)
zdroj: rozvojnadani.cz

Jana Nováčková: Škola dětem brání, aby se mohly učit

Jana Nováčková: Škola dětem brání, aby se mohly učit

Přečtěte si rozhovor Radky Hrdinové s Janou Nováčkovou, který vyšel 31. 5. v Mladé frontě Dnes. Jana Nováčková (66) je psycholožka, která se zabývá vztahy mezi dospělým a dítětem nebo vztahy ve škole a otázkou změn ve školství. Pro učitele i rodiče organizuje kurzy, které jim přibližují respektující přístup k výchově a vzdělávání dítěte. Je spoluautorkou knihy Respektovat a být respektován. 

Dnešní děti mají stejné potřeby jako jejich rodiče, ale žijí v jiném světě, který přikládá mnohem větší váhu svobodě a individualitě. A jeho důležitou součástí je být on-line. Škola ani rodiče na to však většinou neumějí adekvátně reagovat, je přesvědčena psycholožka Jana Nováčková. „Internet je úžasný zdroj informací, ale nejsou filtrované. Problém je, že děti s nimi neumějí pracovat, kriticky myslet. Bohužel škola to nebere v potaz,“ říká spoluautorka výchovného přístupu Respektovat a být respektován. Stále děti učí, že co řekne učitel a co je napsáno v učebnici, je pravda, o které se nediskutuje. Plní jim hlavu znalostmi.

Znalosti nejsou důležité?

Než se současní prvňáčci dostanou do situace, kdy je budou moct použít v praxi, leckteré z nich už nebudou platit, budou se muset naučit jiné věci. Aby děti obstály, potřebují rozvíjet mentální procesy jako kritické myšlení, potřebují se učit, jak se učit. Místo toho získávají ve škole fragmentované informace. Klidně se může stát, že ani netuší, že Leonardo da Vinci, o kterém se učí ve výtvarné výchově a ve fyzice, jsou stejná osobnost.

Co s tím?

Chybí tu diskuse, která by se zabývala tím, co je obsahem základního vzdělávání. Nedávala bych ji ale do rukou odborníků v jednotlivých oborech, na tom, co je nezbytné, by se měli shodnout lidé mimo ně.

A co přístup k dítěti?

Tradiční škola nebere v potaz jeho individualitu nebo vývoj. Že jdou všechny děti do školy v šesti letech, neznamená, že tam přicházejí stejně vybavené. Ale my po nich chceme stejné věci. Jak mohou během takového vzdělávání poznat, k čemu mají dispozice? Škola je často zahlcuje tím, co jim nejde. To už musí být hodně velké nadání, aby se prosadilo při tom, jak je dítě zavaleno školními povinnostmi.

Navrhujete tedy školu zcela změnit?

Čím dál více mi připadá, že investovat úsilí do zlepšení tohoto systému je marné. Že to chce vytvořit možnosti, aby mohl vzniknout paralelní systém vzdělávání. Už nyní vzniká, uzákoněno je i domácí vzdělávání. Je třeba změnit představu, že když moje dítě neumí kvadratickou rovnici, je ve srovnání se sousedovým, které ji odříká, v něčem méněcenné nebo o něco ochuzeno. Ale že tím nemohlo rozvinout něco svého, jako by nebylo důležité.

Většina žáků však chodí do takových „stejných“ škol. Jak dítěti pomoci se najít, když mu škola nepomůže?

Rozhodně ne tím, že je budeme motivovat pochvalou a trestem. A to nejen v souvislosti se školou. Tím mu bereme vnitřní motivaci k tomu, aby se učilo pro sebe, učí se místo toho pro odměnu. Přitom schopnost učit se je v lidské přirozenosti. Vnitřní motivace k učení je křehká a děti ji ztrácejí velmi rychle, a to už od školky.

15708740897_0e2796a64f_z (1)

Ve školce se ale neznámkuje.

Děti dostávají odměnu, když snědí, co nechtějí, když nakreslí, co chce paní učitelka a ne ony. Odměna je pro ně přitom něco magického, udělají pro ni i to, co by jinak neudělaly. Jenže jak se pak mají vyznat samy v sobě? Motor vnitřní motivace se zadrhne velmi rychle. Ve škole to pak pokračuje, jen přibývá pocitů ohrožení. Mozek je zařízený tak, že když cítí ohrožení, zabývá se jím a v té chvíli se nemůže učit.

Takže škola brání v učení?

Ano. Podívejte, mozek je nastaven tak, aby hledal ve věcech smysl. Když ho dítě nenajde, je pro něj problém se učit. Jeho cílem nebude něco se naučit, ale dostat odměnu nebo najít cesty, jak se učení vyhnout. Bez vnitřní motivace ztrácí k učení důvod. Tomu bohužel škola nevěnuje pozornost, a tak nemá jinou možnost než používat nástroje vnější motivace. Když pak dítě nemotivuje odměna nebo trest, nevidí důvod k učení. Další problém je v tom, že řada učitelů neumí pracovat s chybou. Chyba je nástroj učení a mělo by se s ní pracovat jako s něčím pozitivním. Jenže když ji dítě udělá ve škole, potrestají je. Raději než by udělalo chybu znovu, nebude příště dělat nic. A nic se také nenaučí.

Znamená to, že bychom neměli děti chválit?

Je zásadní rozdíl mezi pochvalou a oceněním. Pochvalou dítě hodnotíme. Když mu říkáme, že je šikovné, zodpovědné nebo chytré, dáváme mu nálepku. Ocenit je třeba to, co dítě dělá, ne, jaké je. Že se mu například povedlo na obrázku vystihnout, co jste viděli včera na procházce. Když mu řeknete, že je šikovné, co nového se dozví?

Kam byste šla pro inspiraci pro školství?

Slyšela jste někdy o Sudburry Valley School? Tato škola byla založena v roce 1968 a staví na tom, že dala zodpovědnost za učení do rukou dítěte. Odmítla dívat se na ně jako na nádobu, kterou má povinnost naplnit, ale dívá se na ně jako na kompetentního tvora, který má zabudovaný svůj vlastní „vývojový program“ a ten mu říká, co je pro ně právě v tu chvíli dobré. Zakladatelé školy vytvořili prostředí bohaté na podněty, zaměstnali respektující dospělé a nechali na dětech, jak tyto zdroje využijí. Děti si samy určují, co a kdy se budou učit. Je to systém, ve kterém se některé naučí číst ve čtyřech letech a jiné v deseti. Že to funguje, je ověřeno praxí. Avšak pro většinu lidí je to skoro nepředstavitelné. Jsou přesvědčeni, že kdyby děti nemusely, nic by nedělaly, že by si jen hrály. Že si dítě „jen“ hraje, zní tak pejorativně, přitom hra je základním nástrojem učení.

V tuto chvíli se řada rodičů nejspíš vyděsila. Dítě přece potřebuje konkrétní znalosti, aby udělalo maturitu, dostalo se na vysokou školu a od příštího roku i na střední.

Chápu, že se rodiče mohou bát, že dítě nebude s touto společností kompatibilní, když projde otevřenějším systémem vzdělávání. Ale rodiče i učitelé, kteří s tím mají zkušenost, vědí, že děti se dokážou připravit na přijímací zkoušky podle svých možností během pár týdnů.

Řada učitelů si stěžuje, že bez hrozby přijímacích zkoušek nebo maturity nedokážou děti přinutit k práci. Že nejsou ochotny poslouchat.

To souvisí i s tím, jak se ve společnosti změnil pohled na autoritu. Rodiče nechtějí z dětí vychovávat poslušné dospělé. To je velký rozdíl oproti společnosti před padesáti nebo sto lety, kde byla poslušnost ceněna jako ctnost. Mimochodem, dnes už se bere jako prokázané, že nástup nacismu v Německu byl spojen s autoritativní a patriarchální výchovou v rodině a ve škole, kde se být poslušný chápalo jako jedna z nejvyšších hodnot. Dnes je ve společnosti větší hodnota přikládána svobodě, individualitě. Jenže to znamená také jiný vztah k autoritě včetně té učitelské. Děti snadno rozeznají přirozenou autoritu od autority vnucené a proti té se bouří. Ale svobodu si nelze plést s anarchií. Cílem výchovy by neměl být poslušný, ale zodpovědný člověk.

Tady asi spíš než na učitele míříte na rodiče.

Je to otázka stylů výchovy. Na jedné straně stojí autoritativní styl, na druhé bezbřehý. Děti, kterým je vše dovoleno, dostávají zprávu, že svoboda je O. K., ale neučí se za sebe převzít odpovědnost. Respektovat dítě neznamená výchovu bez hranic, ale chovat se k němu jako k rovnocenné bytosti. Ne stejné, ale rovnocenné. Rodič si nemůže k dítěti dovolit, co by si nedovolil k jinému dospělému. Nemůže ho ve jménu svých výchovných cílů urážet a ponižovat. Jeho odpovědností je ukázat mu hranice. Ty se ale opravdu nemusí nastavovat autoritativně.

Můžete rozdíl přiblížit na konkrétní situaci?

„Tak milý zlatý (nebo milá zlatá), to dělat nebudeš, a jestli ano, tak si mě nepřej, bude trest.“ To je typické sdělení autoritativního rodiče. Kdybych měla stanovit hranice respektujícím způsobem, vysvětlím, proč to nejde. Uznám, že se to dítěti nemusí líbit, ale budu trvat na tom, že moje rozhodnutí má smysl, a proto platí. Samozřejmě někdy je třeba přijmout nějaké výchovné opatření. Rozdíl je ale v tom, co a jakým způsobem přitom dítěti říkám.

Jaké nástroje k tomu rodič má?

Jakého člověka vychovávám, když dítě seřvu, hledám na něm chyby a zakazuji mu? Na způsobu, jakým nastavuji požadavky, velmi záleží, říkám tím, za jakého člověka ho považuji. Když na ně navalím příkazy a ironické poznámky a sem tam si postěžuji, že takhle se sestra v jeho věku nechovala, sděluji dítěti, že je nepovažuji za tak dobrého člověka. A když si o něm máma nemyslí, že je dobrý člověk, jak by si to mohlo myslet ono samo? A proč bych se tak měl chovat? Když vidím dítě jako hodnotnou bytost, neříkám mu, že je čuně, ani že je nezodpovědný sobec. Ale také ho neponižuji odměnami, ty jsou nástrojem manipulace. Odměňuji i trestám toho, kdo stojí níže než já.

Většina dětí chodí do škol, kde se známkuje, což je základ toho, čemu říkáte vnější motivace. Co radíte rodičům, kteří podepisují žákovské?

Říkáme tomu tlumočení známek. Když dítě donese domů dvojku, neznamená to nic jiného, než že si paní učitelka myslí, že to na dvojku umí. Rodič by se měl ptát, co si o tom myslí dítě. Jestli si myslí, že látku zvládá. K čemu mu bude užitečné to, co se naučilo. To je vždy trochu riziková otázka, ale tříbí se jí myšlení, dítě se vrací od známky k obsahu učení. Další věc je dát mu za učení zodpovědnost. Opravdovou zodpovědnost. Rodiče dítěti sice často říkají, že se učí pro sebe, ale pak se třikrát za odpoledne zeptají, jestli už si udělalo úkoly.

To bude pro řadu rodičů těžko přijatelná myšlenka.

Moje známá žila nějaký čas v Americe. Vyprávěla mi, že když tam její syn nastoupil do první třídy, paní učitelka jim důrazně doporučila, aby dětem s učením nepomáhali, jen když si o to samy řeknou. Jako české matce jí z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jako psycholožce jí to dávalo smysl. Dítě musí dostat na výběr, pokud je chceme vést k zodpovědnosti.

Co tedy radíte rodičům a učitelům?

Aby se dětí ptali a přibírali je k rozhodování. A také aby daleko více času věnovali vytváření dobrých vztahů s nimi i mezi nimi.

zdroj: www.rodicevitani.cz

Děti potřebují pohyb. Začít s ním můžete už s miminkem doma v obýváku

Děti potřebují pohyb. Začít s ním můžete už s miminkem doma v obýváku

Chcete, aby vaše dítě milovalo pohyb a dobře prospívalo? Nejjednodušším způsobem je začít s ním cvičit již od miminka. V prvních měsících samozřejmě ještě nejde o žádnou gymnastiku, ale dáte dítěti dobrý základ.
Tunel je skvělý k podpoření pohybové aktivity dětí.

Kdy je vhodné začít s dítětem cvičit, jsme se zeptali doktorky Věry Kleplové, odbornice na pohybový rozvoj nejmenších dětí a předškoláků.

„Od příchodu z porodnice. Zdá se to brzy? Není. Zděšení nad touto odpovědí vyvolává tradiční pojetí „cvičení“, které je většinou míněno jako hýbání všemi částmi těla. Já vnímám cvičení s dětmi jako příjemně strávené chvíle rodičů s dětmi, ve kterých využíváme všech možností, které dětské tělo má (především zrak, sluch, vnímání pocitů na kůži), k rozvíjení schopností dítěte,“ vysvětluje uznávaná odbornice a autorka mnoha knih zaměřených na rozvoj pohybu a šikovnosti těch nejmenších.

Správné držení těla (osy těla)

„Osa těla je pomyslná čára spojující střed osy obličeje a těla, při vadném držení se osa obličeje odchyluje do strany,“ popisuje doktorka Kleplová. Ke srovnání osy těla je podle ní nejlepším nástrojem právě cvičení.

„Podsuneme dlaně pod paže dítěte, prsty pod hlavičku, držíme ji ve střední ose. Hledáme kontakt s očima dítěte, mluvíme na něj. Zpíváme, nebo jenom intonujeme. Po chvíli lehce nakloníme hlavičku ke straně a opět hledáme oční kontakt, to znamená, že se také musíme naklonit do směru obličeje dítěte. Opět chvíli v této poloze vydržíme, vracíme se zpět do střední polohy, výdrž a pak lehce přetočíme na druhou stranu. Vždy tam ponecháváme zastavení ve střední poloze,“ zdůrazňuje lékařka.

Kontakt očima se podle ní při cvičení postupně prodlužuje, hlava má větší možnost pohybu. Když dosáhne věku šesti týdnů, dokáže miminko ležet na zádech s hlavou rovně. Sleduje, co říkáte, a rty v určité míře napodobují slabiky, které vyslovujete. Zde je podle doktorky Kleplové základ logopedie, a namísto pitvoření a šišlání je proto lepší dítěti říkat sice něžná slůvka, ovšem normálním hlasem s řádnou výslovností.

Dalším doporučeným cvikem je hlazení hřbetní strany ruky. „Novorozenec a kojenec má zprvu prsty sevřené v pěst a palec uvnitř. Postupem vývoje se palec dostává zevně, prstíky se rozvírají. Jestliže hladíme hřbetní stranu ruky, reflexně napomáháme rozvíjení prstů,“ radí rodičům lékařka.

Bodová cvičební metoda
Bodová cvičební metoda MUDr Kleplové® je reflexní technika, která vznikla před přibližně čtyřiceti lety. Jejím principem je najít vhodný bod, ze kterého je možné ovlivnit správnou svalovou souhru. Musí tomu předcházet pečlivý rozbor kvality vývoje pohybu.
Dítě leží tak, jak je zvyklé. Neuvádí se do zvláštních poloh. Matka s dítětem „ cvičí“ tím způsobem, že se dotkne přesně určeného bodu, chvíli čeká, až začne určitý pohyb, který matka následuje. Nikdy nesmí sama pohyb provádět. Na příklad: dotykem na patách dítě skrčí nožky, pohyb se přenáší na tělíčko, paže se dotknou kolen, hlava se přikloní k tělu. Cvičí se z přirozené polohy dítěte, může být oblečené. Vždy se s dítětem bavíme. Je to příjemná hra pro oba.
Pohyb je nejlépe viditelný u kojenců. U starších dětí a dospělých koordinace práce svalů probíhá také, ale není tak viditelná. Větší dítě, nebo dospělý má pocit uvolnění.
Pasení koníků
Poloha na břiše je od prvních dnů velmi důležitá. Ne každé dítě je v ní zpočátku spokojené, protože musí vyvíjet vlastní úsilí a namáhat svaly, ale ani to by nemělo rodiče odradit od pravidelného pasení koníčků. Ideální je snažit se přitom dítě nějak zabavit – vlastním obličejem nebo hračkou, svaly se postupně posílí a dítě si zvykne.„Dítě má pěstičky přibližně v úrovni ramen, předloktí položené na podložce, hlavu k jedné straně. Pohybem nožek na podložce dokáže přenášet váhu z jedné strany na druhou, a tím dopomáhá malému posunu paže vpřed s mírným rozevřením prstíků a snahou o přetočení hlavy. Zde je základ toho, o čem se hovoří v předškolním věku, tzv. velké a malé pohyby, zkřížená koordinace,“ objasňuje doktorka Kleplová. Pomoci samozřejmě můžou i rodiče vhodným pohybem doprovázeným mluvením.„Opřeme se tak, aby náš trup byl mírně zvýšený, položíme si dítě bříškem na hrudník s hlavičkou na stranu. Dítě zapojením svalů na pažích a trupu trénuje budoucí plazení. Ve snaze o přetočení hlavičky trénuje zase vzpřímení hlavy. Teplo našeho těla, jeho vůně, rytmus tepu srdce a pravidelný dech vede k pohodě, nácviku rytmu, který je v budoucnu nutný pro lezení, chůzi, řeč, čtení, psaní. S dítětem mluvíme zřetelně. Rezonance hrudníkem se přenáší na dítě. Po nějaké době položíme dítě hlavičkou na druhou stranu,“ radí autorka publikace Našemu sluníčku – Buď fit od narození po školu, ve které najdete další vhodné cviky.


Pozor na asymetrii

Podle doktorky Kleplové by zdravé dítě nemělo mít problém provádět popsané cviky, protože se jedná o přirozené pohyby. A radí, aby rodiče sledovali, jestli novorozenec nepokládá hlavu stále na jednu stranu, což se může projevovat již od tří týdnů. To může být základ asymetrického vývoje. Otáčení hlavičky stále na jednu stranu rodiče často mylně připisují tomu, že dítě něco zajímavého sleduje.

„Není tomu tak. V celém těle dítěte se postupně stále utvrzuje nesouhra v posloupnosti (plynulosti) zapojování svalů. Nejhorší na tom je to, že mozek si tuto asymetrii začíná fixovat a přenáší ji do dalších vývojových fází. Dítě se přetáčí více na jednu stranu, plazí jednou rukou, nebo oběma současně bez zapojení nohou, nebo neplazí vůbec. Neleze, nemá stabilitu v kleku na jedné noze, špatně chodí a většinou pak přibývají i problémy ve škole jako dyslexie, dysgrafie a špatná mluva,“ varuje před možnými následky zpočátku nevinně vypadající asymetrie lékařka.

Mezi další varovné signály podle ní patří i to, že miminko nerado leží na bříšku. To může být opět způsobené nesprávným zapojováním svalových řetězců. „Většinou to začíná tím, že nožky nejsou stejnoměrně rozevřené v kyčlích. V pozici na zádech to nevadí, ale na bříšku se koleno jedné nohy více opírá o podložku, tím zvedá zadeček na jedné straně a důsledkem je „ padání“ na rameno na protilehlé straně. Jakmile se srovná osa těla, děti rády přijímají polohu na břiše,“ nabádá rodiče Kleplová a připomíná i důležitost očního kontaktu.

Domácí cvičení

A jak můžete ještě s miminkem doma cvičit? Možností je podle doktorky Kleplové mnoho. Zpočátku je to třeba plazení za hračkou – předpokladem je ale koberec, na podlaze či dlaždičkách dítěti podkluzují kolena. Podle odbornice je to podobné, jako se pokoušet plazit po ledě. Mnoho dětí se proto plazí špatně, nebo tuto vývojovou fázi zcela vynechává.Dále můžete s dítětem s přibývajícím věkem a schopnostmi válet sudy, lézt po čtyřech jako pejsek, protahovat se jako kočička, předávat si nebo přehazovat míček. Malé děti také milují organizování předmětů – dejte jim proto třeba krabici nebo hrnec a nejrůznější předměty, které může dítě nandavat a vyndavat a společně je budete pojmenovávat.Cvičit bychom s dětmi měli co nejčastěji a co nejdéle. „Vždycky radím využít nálady a příležitosti. Nikdy si neurčovat přesný čas. V daný den v tolik a tolik hodin musím. To nikdy nefunguje. Nutit dítě přes jeho odpor nepřináší výsledky. Od rodičů to žádá velkou představivost a vynalézavost. Dítě nefunguje na zmáčknutí knoflíku jako tablet,“ říká lékařka, která minulý týden vystoupila na konferenci CAPARD (Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí).Rodičům doporučuje kromě cvičení doma chodit s kojenci i staršími dětmi plavat. Vhodné cvičební metody nabízejí také cvičitelky v Sokolu nebo na všeobecně pohybově zaměřených kroužcích, např. v mateřských centrech nebo ve speciálních dětských tělocvičnách. Nejmenší děti není vhodné jednostranně zatěžovat a zaměřovat, s hodinami tenisu, golfu a dalšími specializacemi proto raději počkejte do pozdějšího věku.
Předškoláci

Před nástupem do školy by měly děti zvládnout převaly napravo a nalevo, plazení, lezení, klečení, klek na jedné noze, vstávání a samozřejmě chůzi.
„Mnozí z rodičů se usmějí. To už přece umí! Otázka je, jak to umí. Zkontrolujte si osy, o kterých jsem mluvila u novorozenců. Jsou naprosto správné? Umí všechny fáze, které jsem popsala, hlavně plazení?“ ptá se rodičů budoucích školáků Kleplová. Předškoláci by kromě toho měli zvládat i házení a chytání míče, skákání po jedné noze a násobné skoky a chůzi po vyznačené čáře.„V současné době přibývá dětí, které mají drobné problémy v koordinaci, koncentraci pozornosti a pod. Tady moje rada zní: Nikdy není nic ztraceno, vždy se dá něco zlepšit a problémy více či méně odstranit. Jsou odborníci, kteří dokážou poradit. Není to hned, trvá to delší dobu, je potřeba vydržet,“ povzbuzuje rodiče Kleplová s tím, že s takovými dětmi je potřeba vrátit se do dřívějších vývojových fází a pohyby nacvičit znovu a správně.A s čím můžeme s dětmi doma cvičit? „Doma máme mnoho předmětů naprosto báječných pro cvičení. Vařečka, malá PET lahev, poklice, bačkorky a mnoho dalších. Zde spojujeme nácvik správných vývojových fází s představivostí, koordinací, nácvikem stability,“ radí autorka publikace Cvičíme doma s tím, co doma máme a dalších.Dětem samozřejmě můžete pořídit i speciální cvičební náčiní jako švihadla, kruhy, molitanové a nafukovací míčky, trampolínky či chůdy. Starší děti mohou využít i cvičící míče ke zaktivnění svého sedu. „Když člověk sedí na obyčejné židli, nepracují žádné svaly,“ říká Kristýna Přibylová ze speciálních dětských tělocvičen Monkey ́s Gym a pokračuje: „Když ale sedíte na míči a musíte vyrovnávat balanc, míč vás nutí aktivovat spoustu svalů, mezi nimi i důležité svaly středu těla.“ Velký míč se dá použít také na skákání, protahování se, děti s ním mohou kutálet po bytě a tak dále,“ dodává matka tří dětí. A připomíná i šplhání po žebřinách a na stromy, kdy se dítě musí vyrovnat i s výškou.Aktivní dárek např. ke Dni dětí nebo za vysvědčení pro ně bude jistě přínosnější než čokoláda nebo DVD, u kterého stráví hodiny vsedě nebo vleže.
zdroj: ona.dnes.cz/, autor: Magdalena Havlíková, MUDr. Věra Kleplová, Mgr. Kristýna Přibylová
Rodič by měl být pro děti „čitelný“

Rodič by měl být pro děti „čitelný“

Emoce jsou nedílnou součástí každého člověka. Byly, jsou a budou. Mění se jen náš přístup k nim. Dříve se o nich nemluvilo skoro vůbec. Dnes se zase nemluví o ničem jiném a žádný extrém není dobrý. „K emocím je třeba přistupovat s určitou intuicí,“ říká Ivana Procházková, která se na emoční inteligenci a její rozvoj zaměřuje ve svých kurzech pro rodiče.

Emoce není třeba zarážet, ale také není nutné je ventilovat nekontrolovatelně. Cíl je, naučit se je ventilovat tak, aby to bylo akceptovatelné pro mne i pro mé okolí. Pozor na příliš „hodné a vychované“ děti. Emoce musí proběhnout, „hodné a vychované“ děti je často skrývají. Jak tedy na to? Jak dětem pomoci vyznat se ve světě emocí, umět se v něm orientovat a vytěžit z toho pro sebe do života maximum?

Věděli jste, že:

  • Nikdo z nás se nerodí s hotovou emoční škálou.
  • Do šesti let se v dětech rodí mnoho nových emocí, buďte mu průvodcem.
  • Trvá, než se děti naučí emoce přijatelně ventilovat, buďte tedy trpěliví.
  • Děti se učí rozeznávat a pojmenovat emoce od vás, buďte pro ně čitelní!
  • Dítě nejvíce raní odepření lásky.
  • Na výchovu vás pořádně nikdo nepřipraví. Ale je to ta nejtěžší a nejdůležitější práce na světě.
  • Rodiče někdy ztrácejí přirozenou intuici, nedejte se a hledejte si své cesty. A nebojte se zeptat rodičů a prarodičů.
  • Udělejte si čas na své děti. A přijďte na konferenci „Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik“, která se koná 17. 5. od 9 do 17 hod. v kině Lucerna (Vodičkova 36, Praha 1). Děti s sebou – hlídají pilné včelky z ProMaminky.cz.

Jitka: Proč se vlastně o emocích dříve nemluvilo?

Ivana: Jde o komplexní přístup k dětem, lidem, kdy bylo jakousi všeobecnou normou to, že existuje autorita a podřízení a podřízení přijímají vše tak, jak je. Bez názoru, bez emocí. Protože ty nebyly akceptovatelné. A nešlo jenom o negativní emoce typu křik, vztek, pláč, ale také o ty pozitivní. Spousta lidí si určitě z dětství pamatuje např. výbuch smíchu v restauraci, kdy se na nás máma podívala a zašeptala „pššš“. Obecně byla výchova chápána trochu jinak. Lidé si mezi sebou neříkali tolik, co cítí. Děti byly vychovávány ve velkém respektu k rodičům i dospělým obecně a tam emoce prostě tolik nepatřily. Kolik z nás má s vlastními rodiči vztah, že si dokáže říct „mám tě rád“ naprosto přirozeným spontánním způsobem? Na seminářích se často ptám a rukou se vždycky zvedne pomálu. Ale pokud otázku otočím a zeptám se, kolik z vás si to dokáže říct se svým dítětem, vidíte před sebou celý prales rukou. Jde to z naší přirozené potřeby lásky. To, co nám chybělo v dětství tedy začínáme v dospělosti buď hojně dávat nebo jedeme ve starých šlépějích.

Jitka: Dnes tedy máme trochu opačný extrém – emoce vyjadřujeme mnohdy až neřízeně. Kde se v lidech berou tyto extrémy?

Ivana: Myslím, že to, jak dnešní generace hledá svůj způsob výchovy a opravdu ho hledá, protože ho takový nezažila, tak se postupuje metodou pokus-omyl. Rozhodně je dobré emoce vyjadřovat. Nechat dítě emoce vyjádřit, ale vyjádřit také své emoce – na to často zapomínáme. Pak se stáváme pro děti nečitelnými a to způsobuje mnoho dalších konfliktů. Každopádně všechny extrémy mají časem tendenci se vyvažovat, tak věřím, že další generace půjde zase vlastní cestou.

Jitka: Jak vypadá taková správně emočně „vychované“ dítě?

Ivana: Emočně vychované dítě? V první řadě se pozná podle emočně vyspělého rodiče. Ale nemluvila bych o emočně „vychovaném“ dítěti. Nejde o výchovu, jde opravdu o to naučit se přirozeně ventilovat emoce. Ani pro děti není přirozený totální amok vzteku. Oni to tak nechtějí, ale ještě to prostě neumí ventilovat jinak. Dítě se nerodí s celou emoční škálou, emoce se rodí postupně během života. Představte si, jak je těžké i pro mnohé dospělé své emoce ovládat v náročných situacích a to už máme těch situací za sebou stovky, tisíce, víme, co s námi emoce dělají. Děti ne. Ty poznávají neustále nová a nová duševní rozpoložení. Pokud nevidí na rodiči, jak s nimi pracovat, pak také neví, co s tím. Proto je důležité, aby rodiče dětem říkali, že jsou smutní, naštvaní, šťastní, strachují se atd.

Jitka: V knize S láskou i rozumem, jíž jste spoluautorkou a naše maminky ji mohou získat v našem Věrnostním programu, jste vyjmenovaly na 70 emocí. Jak důležité je emoce pojmenovat? Co se tím děti učí?

Ivana: Ano, v naší knize jich najdete kolem sedmdesáti. Kolik z nich opravdu denně používáme a dokážeme je popsat? Často se náš emoční slovník smrskne na zlobím se, jsem ráda. Ale za tím zlobím se je často úplně jiná emoce, např. strach a to je to, co bychom měli umět říct. Neříkat: „Zlobím se, že jsi přeběhl tu silnici bez rozhlédnutí.“ Ale říci: „Měla jsem o tebe strach! “ Pomáhá to dětem se v sobě lépe vyznat, lépe se vyznat i v ostatních. Pětiletý syn se mně nedávno svěřil, že je zamilovaný do holčičky ze školky, ale že mu vadí, že za ní chodí taky jeho kamarád. Ano, tomu se říká „žárlivost“. Děti něco cítí a potřebují, abychom to pojmenovali. Do šesti let se v dětech rodí mnoho nových emocí, není tedy ani v jejich moci, aby je všechny hned ovládaly. V tomto období si všechno osahávají, učí poznávat, pojmenovat a pak s tím mohou dále pracovat.

Jitka: Jak s tím tedy mohou pracovat? A jaká je role rodičů?

Ivana:Rodič by měl být pro děti „čitelný“. Pro dítě je důležité, aby umělo rodiče odhadnout, aby vědělo, že když něco udělá, máma se začne smát, plakat, křičet, ignorovat ho atp. To pomáhá dětem se v sobě vyznat a vyznat se ve druhých. Mluvit o emocích svých i dětí. Často rodiče mluví o emocích dětí a zapomínají na ty svoje, nebo je špatně pojmenovávají. Dnes už je na trhu řada knih, i pro děti,  kde se lze naučit, jak s emocemi pracovat. A objevily se i deskové hry s tématikou emocí. To je moc dobře. Nakonec ale rodič musí udělat největší díl – udělat si čas a dětem se opravdu věnovat.

Jitka: Existují nějaké jednoduché hry, návody, tipy, jak emoční inteligenci trénovat doma (při běžných činnostech, cestování apod.)?

Ivana: Podle mne není třeba nějakých doplňkových materiálů, i když tyto jsou také často přínosné. Stačí prostě žít život přirozeně, vyjadřovat pocity, emoce. Povídat si, povídat si, povídat si. O tom, jak se kdo cítí, jak se kdo projevuje. Osobně se mi moc líbí metoda Body to brain, jde o to, jak může tělo ovlivňovat emoce, ne naopak. Je vhodné děti naučit různé jednoduché cviky. U vzteku jim vědomě např. otevřít dlaně, aby mohla emoce pryč. Vztek nás mobilizuje, stahujeme se do sebe, zatínáme pěsti, držíme tu energii v sobě, je třeba ji pustit. Doma mají děti v oblibě si také prohlížet reálné fotografie členů rodiny, kamarádů, tam se dá také hezky popisovat, jak se kdo cítí.

Jitka: S čím se nejčastěji v praxi potkáváte, co se týče dětí, které mají s vyjadřováním emocí problém (ať už v jakémkoliv z obou extrémů?)

Ivana: Nejčastěji chodí maminky „vztekajících se“ dětí. Ale já vidím často i děti, které naopak jsou velmi „poslušné“ a to je dle mého názoru větší problém. Ale protože tyto děti nemají žádné sociálně nevhodné chování, tak toto často rodiče neřeší. Na to bych ale dávala pozor více. Pokud emoce nevyjadřuji, nutně se musí někde ukládat. Někomu v žaludku (žaludeční vředy), někomu v hlavě (migrény). Určitě nemizí, ukládají se a jednou se prostě nějakým způsobem projeví.

Jitka: Kdy už je na „výuku“ emocí pozdě? Existuje nějaké nejvhodnější období pro rozvoj emoční inteligence?

Ivana: Na emoční inteligenci se dá pracovat neustále. V každém věku vnímá dítě něco jiného, neřekla bych, že se dá určit věk, který je stěžejní. I v dospělosti se toho ještě stále na emoční rovině máme dost co učit. Miminka si více načítají okolí, batole načítá zase jakýsi seznam emocí, které se mu různě projevují, školkové dítě už se s tímto učí lépe zacházet a školní dítě s emocemi začíná experimentovat, v dospělosti volíme a zkoušíme nové strategie. Každé období má něco. První dva měsíce života dítěte, kdy se tvoří tzv. bezpečná vazba, jsou co do emocí také velmi důležité. Tam dítě poznává bezpečí, lásku nebo naopak nestabilitu, strach. Pokud v tomto období dítě nepozná důvěru a bezpečí v okolí, těžko se to opravuje.

Jitka: Jak naučit dítě dostat své emoce pod kontrolu? Chápat co se děje, rozumět následkům?

Ivana: Pochopení je na prvním místě. Většinou dokážeme upřímně pochopit, proč se dítě vzteklo, proč se rozplakalo, proč se směje, proč se bojí, ale neříkáme jim to. Přitom pocit dítěte, že je s ním rodič „na jedné lodi“, že má pochopení, že ví, co se děje, by dětem hodně pomohl. Pokud pochopení dítěti nedáte, tak se vzdalujete. Velmi důležité je, aby dítě neustále pociťovalo, že ať je jakékoliv, ať křičí, pláče, vzteká se, raduje se, pořád ho rodič miluje. To je důležité. Udobřit se po každé situaci, dát si vědět, že se máme pořád rádi, i když to není někdy snadné. Přiznat dítěti, že někdy je to pro nás těžké a nevíme si rady, tak se necháme vytočit. A jak děti tomu všemu naučit? To je běh na dlouho trať, nedá se to úplně shrnout do pár vět. V každém věku se dítě umí naučit něco jiného. Všechno nejde hned.

Jitka: Opravdu nám stačí jen láska a rozum a budeme vše zvládat na jedničku? Chystáte druhé vydání knihy – o čem bude? Na co se mohou rodiče těšit?

Ivana: Přidala bych k tomu ještě „intuici“. Intuice je něco, co vnímám velmi upozaděně v dnešním světě. Mámy čtou knihy, googlují, někdy jdou opravdu i přes svou intuici, dělají věci, se kterými nesouzní. Přestaly se ptát rodičů a prarodičů, toto jsou v první řadě kanály, které bychom měli využívat pro výchovu dětí. Můžeme to dělat jinak, ale hledat vlastní cestu. Druhá kniha je velmi praktického rázu. Na svých seminářích často zmiňuji příběhy, které zažívám s vlastními dětmi a vždycky se najdou rodiče, kteří se v té situaci také najdou. Situace se nám neustále opakují. Některé jsou dost vtipné, jiné k zamyšlení, další snad i k pláči. Kniha bude o tom, jak opravdu pro děti děláme vždycky to nejlepší, co umíme a není třeba si vyčítat, když se nám něco nepodaří podle představ. To je cesta. Všechno má svůj význam. Důležité je s tím dál pracovat. Děláme chyby. I ve výchově samozřejmě. Na výchovu nás nikdo nepřipravuje, neučí se ve škole, není na ní jednotné měřítko. Je to nejtěžší práce na světě a zároveň nejdůležitější. V knize je spousta mých osobních příběhů a zážitků. Myslím, že kniha chvílemi pobaví i donutí rodiče k zamyšlení. Moc se na to těším.

zdroj: promaminky.cz/

Miminka nevědí, kde mají „konec a začátek“. Masáže pomohou.

Miminka nevědí, kde mají „konec a začátek“. Masáže pomohou.

„Žádného mazlení pro dítě v počáteční době jeho života není dost. Pocit bezpečí, které dítěti dává, zůstává mu pro celý život. Děti takto mazlené v prvém roce zachovávají si pocit bezpečí v dalším životě a podnikavost se smělostí je u nich nápadná ve srovnání s těmi, jimž se této citové podpory nedostalo.“ Prof. MUDr. Josef Švejcar, DrSc.

 

Věděli jste, že řada našich nejistot a strachů v dospělosti pramení z ne zcela dokonalého prožití bazálních okamžiků v době příchodu na svět? „Dotekem a projevenou rodičovskou láskou dáváme dítěti mnohem víc, než si umíme představit,“ říká Marcela Mikešová. Jak důležitý je hmat po narození? Jak si můžete představit, co dítě po narození „vnímá“? Jak mohou masáže ovlivnit sebepojetí dítěte? A funguje to opravdu? Zkrátka – proč se do masáží pustit? 17. května 2016 v Praze na konferenci „Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik“ uvidíte Marcelu Mikešovou také „naživo“ v přednášce Význam doteku a masáží u dětí (startuje v 16.20 hod.).

Povídala jsem si s Marcelou Mikešovou, lektorkou baby masáží a také lektorkou kurzů v projektu Ostrov objevů – Univerzita pro batolata, která se zaměřuje na multismyslový rozvoj. Jak masáže zapadají do tohoto multismyslového pojetí?

  • Dítě dotykem poznává svět
  • Bezbřehý prostor přináší nejistotu
  • Masáže přináší dětem nejen uvolnění, ale také vědomí o hranicích jejich těla
  • Bezpečí v nekonečném světě
  • Kdy začít s masážemi? Zhruba kolem jedno měsíce věku človíčka (v šestinedělí pouze s oleji bez vonných přísad)

Proč je důležité posilovat hmat (skrze dětské masáže) už od prvních chvil po narození? 

Marcela: Po narození je hmat nejdůležitějším a nejvíce rozvinutým smyslem. Je pro dítě zcela zásadním prostředkem jak se seznamuje s úplně novým světem, do kterého právě přišlo. Aby si to vůbec dospělý dokázal představit, existuje pro to ilustrativní příklad: jste v úplně temné místnosti (abyste nebyli rozptylováni zrakovou identifikací objektů) ve které jsou předměty, se kterými jste se nikdy nesetkali. Mají tvar a povrch, který neznáte, teprve se s nimi seznamujete. Je to velmi nepředvídatelný až napínavý zážitek. Kráčíte neznámým prostorem, dotýkáte se úplně nových věcí. A takto to má dítě po dobu několika prvních měsíců až let svého života. Poznává zcela nový svět.

Zároveň ale dítě samo neví, kde má „konec a začátek“, je to tak? Masáže mu pomohou?

Marcela:Ano, dotýkání se nových předmětů v novém prostředí s sebou nese ještě jeden další rozměr. Novorozenec ještě dlouho dobu po narození neví, kde končí jeho ruka a začíná postýlka, kde končí jeho noha a začíná zavinovačka. Vnímá sebe a svět kolem jako jeden celek. Takže kráčí naší pomyslnou temnou místností a neustále se dotýká neznámého, nějakých nových předmětů a dotykem o tyto předměty se vlastně probouzí k vědomí sebe samého. Sbírá tyto zkušenosti a postupně si tak připravuje na moment, kdy si uvědomí, že má ruku, je jeho a dotýká se vnějšího předmětu. Je to však proces, který je postupný a dokonaný někde mezi druhým a třetím rokem.

Jak děťátku v tomhle zkoumání a poznávání světa a sama sebe mohou pomoci masáže?

Marcelaětské masáže a dotýkání dítěte velmi intenzivně pomáhají malému človíčkovi tuto hranici včas a správně poznat. Pomáhají dítěti uvědomovat si sebe samotné, hranice svého těla. Je to velmi důležité pro utvoření celistvé a psychicky vyrovnané bytosti. I zavinovačky (dupačky) se používají z toho, aby dítě cítilo pevnou půdu pod nohama a konejšivé hranice (bezpečí). Když si představíme, že máme nohy ve vzduchu a nevíme, kde nám končí naše tělo a co je pod námi, tak v nás tato představa vyvolá pravděpodobně pocit nejistoty. A tak je tomu právě u dětí. Masírováním je uvědomujeme o jejich tělesnosti, o hranicích jejich těla, o tom, že jsou individualitou, že jsou v bezpečí, ve světě, který není nekonečný. To přináší klid, jistotu, ohraničenost, zbavení bezbřehého prostoru plodícího nejistotu.

Dotýkání je z psychologického hlediska velmi důležité. Pozitivní „následky“ projevení rodičovské blízkosti mají velmi široký dopad. V době, kdy se konstituuje osobnost dítěte, můžeme maximálně podpořit pozitivní sebepojetí své ratolesti právě tím, že se jí budeme dotýkat a přijímat jej nejen verbálně.

Jaké všechny přínosy masáže mají? Mrkněte na web Moje oblaka. Nebo si přijďte poslechnout její přednášku na konferenci „Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik“ (pořádá Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí – CAPARD v úterý 17. května 2016, kino Lucerna Praha).

zdroj: promaminky.cz/

DĚTI JSOU MÁLO VENKU, MYSLÍ SI ČEŠTÍ RODIČE

DĚTI JSOU MÁLO VENKU, MYSLÍ SI ČEŠTÍ RODIČE

POPRVÉ BYL V ČESKÉ REPUBLICE USKUTEČNĚN REPREZENTATIVNÍ VÝZKUM,
KTERÝ ZKOUMÁ, JAK DĚTI VE VĚKU ŽÁKŮ ZÁKLADNÍ ŠKOLY TRÁVÍ
SVŮJ ČAS VENKU A CO SI O TOM MYSLÍ JEJICH RODIČE.

Rozsáhlý výzkum „České děti venku“ provedený na
REPREZENTATIVNÍM VZORKU 1 515 ČESKÝCH DĚTÍ A STEJNÉM POČTU JEJICH
RODIČŮ realizovala Nadace Proměny Karla Komárka. Toto šetření
jako první svého druhu v České republice ukazuje, že typický
český školák tráví venku VE VŠEDNÍ DEN V PRŮMĚRU 1 HODINU A 41
MINUT A O VÍKENDOVÝCH DNECH V PRŮMĚRU 2 HODINY A 49 MINUT. Dohromady
průměrné dítě stráví venku kolem 14 hodin týdně.

„Tento výsledek může mnoho lidí příjemně překvapit. Je ale
důležité, že mezi dětmi jsou v této oblasti velké rozdíly a
hodně dětí dnes dává před pobytem venku přednost televizním a
počítačovým obrazovkám,“ říká koordinátorka výzkumu Dagmar
Loubalová z Nadace Proměny Karla Komárka. ZATÍMCO 11 % DĚTÍ
TRÁVÍ NĚKDE VENKU MÉNĚ NEŽ 4 HODINY TÝDNĚ, 10 % DĚTÍ JE VENKU
VÍCE NEŽ 26 HODIN TÝDNĚ. Celých 50 % dětí se ve zkoumaném týdnu
nedostalo do přírody.

Výzkum také zjišťoval, v jakém venkovním prostředí se děti – v
rámci školních i mimoškolních aktivit – zdržují. Nejčastěji
děti pobývají na zahradě nebo na dvorku (v průměru 4:31 týdně),
dále na ulici (v průměru 3:31 týdně) a na hřišti (v průměru
2:57 týdně). Nejméně času naopak tráví v přírodě (v průměru
2:03 týdně) a v parku (1:02 týdně). V ZELENI TEDY V PRŮMĚRU
TRÁVÍ JEN NĚCO MÁLO PŘES POLOVINU VŠEHO ČASU, KTERÝ JSOU VENKU.

Ceske deti venku_4

Koordinátorka výzkumu Dagmar Loubalová k tomu dodává: „Z
odpovědí dětských účastníků výzkumu jsme zjistili, že můžeme
rozlišit dva základní způsoby, jak české děti chodí ven.
Starší děti z rodin s nižším vzděláním, které tráví více
času u obrazovek telefonů, počítačů a televizí, pobývají ve
všední dny výrazně více času na ulici. Jejich protikladem jsou
děti, které jsou během všedních dnů venku méně, zejména na
ulici, ale je pro ně charakteristické trávit výrazně více času v
přírodě a další zeleni během víkendů. Častěji se s tímto
způsobem pobývání venku setkáme mezi mladšími dětmi z rodin s
vyšším vzděláním, které tráví méně času u obrazovek.“

Přestože mezi českými dětmi existují velké rozdíly, VĚTŠINA
RODIČŮ SE SHODNE NA TOM, ŽE DĚTI JSOU VENKU MÁLO. Celých 81 % z
nich se domnívá, že děti potřebují být venku každý den, stejně
tolik jich pak považuje nedostatek kontaktu s přírodou u dnešních
dětí za velký problém a souhlasí s tím, že se tento problém
týká také dospělých.

Rodiče si zároveň myslí, že děti tráví příliš mnoho času u
elektronických médií a považují je za největší překážku,
která dětem brání být více venku. NA INTERNETU, SLEDOVÁNÍM
TELEVIZE NEBO DVD, HRANÍM POČÍTAČOVÝCH HER A POSLECHEM HUDBY totiž
DĚTI VE VŠEDNÍ DEN PRŮMĚRNĚ STRÁVÍ 4 HODINY A 14 MINUT, což je
o více než dvě a půl hodiny více, než kolik času pobývají ve
všední dny venku.

Výzkum také přináší odpověď na otázku, jaké možnosti trávit
čas venku dává dětem školní docházka. Z odpovědí dětí a
jejich rodičů vyplývá, že BĚHEM VÝUKY SE VE ZKOUMANÉM TÝDNU
DOSTALA VEN JEN MENŠINA DĚTÍ (NEJČASTĚJI SE JEDNALO O HŘIŠTĚ, V
8 % PŘÍPADŮ). JEN O NĚCO MÁLO LEPŠÍ BYLA SITUACE O
PŘESTÁVKÁCH. Přestože většina českých škol má na svém
pozemku nebo v těsné blízkosti sportoviště, hřiště, zeleň nebo
park, málokterá toho využívá. Dvě třetiny českých rodičů se
přitom domnívají, že by školy měly do svého venkovního
prostředí více investovat. Ředitelka Nadace Proměny Karla Komárka
Jitka Přerovská k tomu říká: „Právě na potenciál venkovního
prostředí škol dlouhodobě upozorňujeme naším programem Zahrada
hrou. Zaměřujeme se na školní zahrady a snažíme se ukázat, jak
mnohostranně se dají využít – nejenom že jsou pro děti
příležitostí, jak být více venku, v pohybu a v kontaktu s
přírodě blízkým prostředím, ale mohou také obohatit výuku a
podporovat všestranný rozvoj dětí, jejich zdraví a kreativitu.“

Prostřednictvím programu Zahrada hrou podporuje Nadace Proměny Karla
Komárka proměny českých školních zahrad. Od roku 2010 vzniklo 7
nových zahrad a právě probíhá další grantová výzva, ve které
může příspěvek na novou zahradu získat dalších 5 škol.

Na výzkumu „České děti venku“ Nadace Proměny Karla Komárka se
podílela také výzkumná agentura Median.

Nadace Proměny Karla Komárka je partnerem CAPARDu.

Nešika nebo dyspraktik?

Nešika nebo dyspraktik?

Osm otázek a odpovědí vám pomůže objasnit, co je to dyspraxie, zda je dědičná, jestli ji lze léčit nebo poznat již v kojeneckém věku…

Snad v každém dětském kolektivu se najde dítko, které kazí míčové hry, pohybové soutěže, je nápadně nemotorné, nešikovné a neobratné, a proto často mívá problémy s dětmi i pedagogy. Samozřejmě, že ne každé nešikovné dítě je dyspraktik! Avšak odborné prameny naznačují, že dyspraxií trpí každé dvacáté až třicáté dítě v populaci.

Což v podstatě koresponduje se zmíněným jedním „nešikou“ v školním či předškolním kolektivu. „Dyspraxie postihuje zhruba každého dvacátého člověka v populaci, a to jak děti, tak dospělé. Je to jeden ze skrytých hendikepů. Děti s takovou poruchou vypadají stejně jako jejich kamarádi, doma i ve škole však mohou mít závažné problémy. Nemusí být třeba schopné chytat míč nebo mají špatný rukopis, že ho ostatní nemohou přečíst.“ uvádí kupříkladu pedagožka a ředitelka britského Střediska pro pomoc dětem s poruchami koordinace, Amanda Kirbyová.

Dyspraxie se však netýká jen sportovních aktivit, ale má logicky přesah i do „samoobsluhy“ dítěte a třeba i opožděného vývoje řeči (ten komplikuje horší koordinace pohybů artikulačních orgánů).

Dyspraxie v otázkách a odpovědích

  • Co to vlastně dyspraxie je? Dyspraxie, dříve označovaná jako syndrom nešikovného dítěte, patří mezi vývojové poruchy motorických funkcí. Malí dyspraktici vykazují nepřehlédnutelný hendikep v pohybových dovednostech vůči svému věku – jednoduše jsou nepřehlédnutelně nešikovní. Mají problémy nejen v mnoha sportech, ale i v „samoobsluze“. Potíže jim činí například zavazování tkaniček, zapínání zipů, knoflíků, práce s příborem, oblékání, obouvání a mnoho dalších běžných činností.
  • Ovlivňuje dyspraxie intelekt? Dyspraxie nijak neovlivňuje intelekt, ale například ani vzhled dítěte.
  • Je dyspraxie dědičná? Dle odborníků částečně ano. V některých rodinách se vyskytuje častěji. Zajímavé je, že podle odborníků postihuje třikrát častěji chlapce než děvčata.
  • Zanedbala jsem něco v těhotenství nebo během péče o miminko? Ne! „Doposud nebyly mezi těhotenstvím a tímto problémem zjištěny žádné souvislosti,“ tvrdí Kirbyová.
  • Lze dyspraxii rozpoznat už v kojeneckém věku? Samozřejmě, že ne. Nicméně rodiče větších dětí, u kterých již byla stanovena diagnóza, si často rozpomenou, že jejich miminko mělo problémy s oslabeným sacím reflexem, bývalo hyperaktivní, začalo výrazně později „žvatlat“ než ostatní děti a mělo celkově opožděný motorický vývoj.
  • Kdo určuje diagnózu? Prvních odchylek si samozřejmě všimne vnímavý rodič. Na problém může ale upozornit i empatický a erudovaný pedagog, nebo klidně i vedoucí nějakého zájmového či sportovního kroužku – ti však samozřejmě neurčí diagnózu. Ta je v kompetenci psychologa, často ve spolupráci s neurologem (vyloučí jiná onemocnění), logopedem nebo i fyzioterapeutem. (V ČR dobře fungují tzv. DYS-centra, která pomáhají dětem i rodičům s „dys“ poruchami.)
  • Je dyspraxie léčitelná? Dyspraxii nelze vyléčit, avšak při odpovídající péči je možné mírnit její projevy. Důležité je naučit dítě s jeho hendikepem žít, chápat jej a zároveň posilovat vědomí vlastní hodnoty dítěte, neboť jeho běžný život bude o poznání náročnější, než život jeho vrstevníků (Ti mu zpravidla jeho jinakost neusnadňují.) Bohužel se dyspraxie poměrně často vyskytuje ruku v ruce s dalšími poruchami, například ADHD.
  • Předškolní věk je pro dyspraktika často nesnadný, bude hůř? Přechodně ano. „Nejspíš to bude období mezi sedmým a patnáctým rokem,“ říká Amanda Kirbyová. Mladší školní věk a citlivé období puberty jsou plné změn a přináší mnoho výzev. Navíc si dítě začne uvědomovat, že je trochu jiné. V tomto ohledu velmi zaleží na dobrém rodinném zázemí, podpoře a správném přístupu rodičů a pedagogů.

Samozřejmě, že za nejrůznějšími neodborně stanovenými „dys“ se někdy mohou schovávat i hrubé výchovné přešlapy rodičů, nicméně malý dyspraktik rozhodně není nevychovaný lenoch ani simulant!

Dyspraxii z nikoho „nevytlučete“ ani nevyženete vojenským drilem. Dyspraktik potřebuje vaše pochopení, empatii a odbornou pomoc, jinak jej v určitém smyslu nemilosrdné a přímočaré dětské kolektivy a také předsudky dospělých odsoudí k „životu na okraji“.

zdroj: http://www.maminka.cz

Vědci ukázali, jak vidí novorozenci pár dnů po porodu

Vědci ukázali, jak vidí novorozenci pár dnů po porodu

Norští a švédští vědci umožnili rodičům nahlédnout do světa novorozenců, když jim předvedli, jak funguje vizuální vnímání jejich dětí. Dlouholetý výzkum odhalil, že čerstvě narozené děti pravděpodobně vidí obličej svých rodičů ve vzdálenosti 30 cm, a to jen černobíle, jelikož se jim barvocit vyvíjí několik týdnů po narození.

 

„Věděli jsme, že novorozenci mají velmi špatný zrak, a proto nám nešlo do hlavy, že dokážou napodobovat mimiku rodičů, když v podstatě nemají téměř vidět,” vysvětluje důvod výzkumu svého týmu emeritní profesor Svein Magnussen z Ústavu psychologie na univerzitě v Oslu a dodává:

„Uvědomili jsme si, že předchozí zjištění vědců vycházela ze statických obrazů, zatímco v reálném životě se podněty pohybují. Svůj výzkum jsme tedy zaměřili tímto směrem.”

Vědci vyrobili videozáznamy tváří, které měnily hned několik emocionálních výrazů, a z nich odfiltrovali informace, o kterých je známo, že je novorozenci vzhledem k nedostatečně vyvinutému mozku nevnímají. Následně byly tyto nahrávky přehrány dospělým dobrovolníkům s předpokladem, že pokud ani dospělí nebudou schopni určit výraz obličeje, nebude toho schopen ani novorozenec.

„Pokud použijeme matematiku, pak můžeme rozložit obraz na sinusoidy a pro každou z těchto funkcí snížit kontrast konkrétní frekvence. Vše pak můžeme na základě dalších matematických zjištění porovnat s rozmazanými obrázky, které vnímá dítě,” vysvětluje způsob svého zjišťování vědec Olov von Hofsten.

Po několikaletém výzkumu vědci došli k závěru, že novorozenci jsou schopni nejlépe identifikovat výrazy obličeje ve vzdálenosti 30 centimetrů. „Z pohledu evoluce je to pochopitelné. Přesně v této vzdálenosti matka nejčastěji své dítě kojí či se s ním mazlí,” dodává Olov von Hofsten.

Aby svá zjištění vědci přiblížili i ostatním lidem, vyvíjejí mobilní aplikaci, která umožní rodičům pohlédnout na to, jak jejich dítě vnímá své okolí.

zdroj: http://www.novinky.cz

Psychomotorický vývoj dítěte (19. – 24. měsíc)

Psychomotorický vývoj dítěte (19. – 24. měsíc)

Seznamte se s dovednostmi, které jsou pro daný věk (19. až 24. uk. měsíc) typické a dítě by je mělo ovládat. Máme pro vás i tipy na rozvojové aktivity.

Vaše miminko vám roste před očima, začíná se projevovat jeho osobnost, dokáže si samo čistit zoubky, umýt si ruce i obličej, s vaší pomocí se už zvládne obléknout i svléknout, přesto jsou ještě úkony, které mu budou dělat větší, či menší problémy.

Hrubá motorika

Mezi 19. a 21. měsícem

V tomto období se vaše dítě postupně naučí zvednout hračku ze země, aniž by samo upadlo. Snadno si poradí s chůzí vzad a dokáže chodit po schodech pouze s přísunem jedné nohy, aniž by se muselo přidržovat zábradlí. Zvládne se rychle z chůze zastavit, otočit, a zvládne i snadněji kopání do míče, přičemž musí dobře krátkodobě udržet rovnováhu na jedné noze. Vaše dítě je unešené vším, co děláte vy sami. Nebojte se jej tedy zapojit do spolupráce.

Co zvládá samo?

  • Samo si může čistit zuby (vy ale musíte kvalitu vyčištění po jeho snaze opravit).
  • Samo se může pokoušet umýt si ruce a obličej.

Co zvládne s vaší pomocí?

  • Dokáže spolupracovat při oblékání a svlékání.

Ve věku 2 let

Ve dvou letech dítě začíná chápat rytmus. Pravděpodobně jste dříve pozorovali, že vaše dítě rádo tancuje či hraje na jakýkoli nástroj. V současné době začínají mít jeho taneční pohyby a vydávané melodie rytmus. Díky tanci, který většina dětí miluje, dochází k rozvoji pohybových schopností dítěte. Podporujte jej v tanci a i vy se s ním pohybujte v rytmu hudby. Jednak dítě „kopíruje“ pohyby od vás a zároveň spolu trávíte i příjemné chvíle.

Co zvládá samo?

  • Dvouleté dítě umí běhat (neumí však ještě zpomalit a zatočit v běhu).
  • Snadno dokáže udělat dřep a znovu si stoupnout.

Jemná motorika

Ve věku 2 let

Co zvládá samo?

  • Do věku 2 let by mělo dítě zvládnout převracet v knížce jemné stránky jednu po druhé.
  • Mělo by se naučit samo obléknout ponožky, čepici nebo kalhoty v pase do gumy.
  • Zvládne otočit klikou, tak aby si samo otevřelo dveře (snadnější je otevírání směrem od sebe).
  • Mělo by dokázat postavit věž ze 4 kostek.

Co zvládne s vaší pomocí?

  • Tričko či svetr zvládne natáhnout přes hlavu, ale orientace předního a zadního dílu stále zůstává na vás, stejně tak jako provlečení rukou skrz rukávy.
  • Zvládne také vést jezdec po zdrhovadle – zapnout a rozepnout, ale zapínání knoflíků je stále velmi těžké.

Tip na hru

Jako hru můžete nechat dítě samostatně vybrat oblečení, které si pak bude pokoušet samo oblékat. Mějte ale trpělivost a vždy vyhraňte na samostatné oblékání dostatek času před nutným odchodem.

Osobnost dítěte

Vaše dítě bude chtít pomáhat jiným a dělat vše za sebe samo. Některé děti se dokonce vztekají, pokud cokoli chcete udělat za ně. To platí i o činnostech, které ještě samo nezvládá. Obrňte se tedy trpělivostí a mírumilovností!

Vůdce nebo bezstarostný snílek?

V tomto věku začíná být u dítěte více jasná povaha.

  • Může být vůdcem či naopak dítětem, které spíše poslouchá a hloubá nad věcmi.
  • Může být bezstarostné či starostlivé (holčičky obecně jsou více starostlivé a pečující, hlavně o panenky).
  • Kritiku může přijímat snadno či se slzami.

Pocit odpovědnosti

Ukažte svému dítěti, jak se „poprat“ s problémy. Zahrnujte dítě více odpovědnostmi, které je schopno zvládnout (např. úklid plastového nádobí z kuchyňské myčky do skříňky, úklid hraček před spaním, apod.). Nechte batoleti dostatek času, aby se mohlo soustředit na důležité věci a dokončit svůj úkol. Pokud vás požádá o pomoc, vždy hned pomozte a nezdary rozptylte odvedením pozornosti jinam či povzbuzením, že příště se jistě činnost povede.

Řeč

Mezi 19. a 21. měsícem

V tomto období se řeč stává ucelenější a náročnější. Slovní zásoba je velmi variabilní. Některé děti ve dvou letech používají aktivně cca 30 slov, jiné děti skládají jednoduché věty či souvětí a jejich aktivní slovní zásoba sahá ke 100 slovíčkům.

Do dvou let by ale měly všechny děti klást jednoduché otázky:

„Kam jdeš?“ a dávat jednoslovní či dvouslovní odpovědi: „Tam“. Často používají dvouslovná spojení. Chápe pojem „moje“ a „nemohu“.

U mnoha dětí je koordinace jazyka a artikulace mluvidel ještě nevyvinutá. Proto často rozumí dítěti jen jeho nejbližší, kteří mají výslovnost dítěte dobře „naposlouchanou“.

19. měsíc

U dítěte rok a půl starého je vhodné začít se čtením „opravdových“ knížek s jednoduchým textem a četnou ilustrací. Podpoříte tím vývoj slovní zásoby. Zpočátku se vám může zdát, že četba je pro dítě náročná, ale postupem času uvidíte, že nastane expanzivní rozvoj aktivně používaných slov včetně správně užité gramatiky.

Náměty na hry

  • Čarování s bublinami

Děti ve věku okolo roku a půl začínají fascinovat bubliny a nadšeně do nich foukají. Pokud byste si chtěli pro své batole vyrobit „domácí“ bublifuk, nabízíme jednoduchý recept.

Domácí výroba bublifuku

Rozpusťte 180 ml tekutého pracího prostředku nebo dětského šamponu v 1,8 litrech vody. Přidejte 240 ml glycerinu pro zesílení stěny bublin. Jednoduché vyfukovátko sestrojíte tak, že jeden konec drátku zatočíte do kroužku.

  • Modelování

Pro rozvoj jemné motoriky ruky je vhodné např. modelování. Pokud jste zastánci toho, že dítě by nemělo přijít do styku s ničím, co by mohlo být nevhodné k pozření, nabízíme recept na modelovací těsto z potravin. Chutné nejspíš pro dítě nebude, ale alespoň máte jistotu, že se dítěti nic nestane, pokud kousek těsta ochutná. Hustota těsta a tedy jeho tuhost, záleží na vás, respektive na tom, kolik vody do těsta přidáte. Pro menší děti doporučujeme těsto spíše jemnější a měkčí. Pokud je příliš tuhé a dítě z něho nemůže nic vymodelovat, přestává jej hra bavit.

U dětí mladších 1,5 roku počítejte spíše s trháním, mačkáním a podobným seznamováním se s hmotou.

Děti ve věku kolem 2 let dokáží s dopomocí vytvořit např. šnečka tím, že vypracují s vaší pomocí hada a na něj přitisknou ulitu, kterou najdete na procházce v přírodě.

Výroba modelovacího těsta pro malé děti

Ve velké míse smíchejte 425 g mouky, 120 ml oleje a 120 ml vody. Dobře propracujte, a pokud je třeba, přidejte vodu, aby se hmota dobře spojila. Pro pestrost můžete rozdělit těsto na několik částí, a ty pak obarvit různými odstíny potravinářské barvy.

zdroj: https://www.nutriklub.cz, Autor: Mgr. Iva Bílková