Fyziologický vývoj dětského mozku a jeho správná stimulace

Fyziologický vývoj dětského mozku a jeho správná stimulace

Dětský mozek má největší potenciál k rozvíjení během prvních tří let života. To je období, kdy bychom měli dítě co nejvíce stimulovat, věnovat se jeho správnému vývoji formou hry, poznávání a učení. Dítěti tak daleko více zjednodušíme jeho budoucí život, například pobyt ve škole.

Moje seznámení s tématikou
Před nedávnou dobou jsem měla možnost účastnit se konference s názvem Jak rozvíjet dětský potenciál? Pořádala ji Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí CAPARD, která vznikla v loňském roce a klade si za cíl podporovat právě správné rozvíjení dětí a jejich přirozených schopností. Musím říci, že jsem z konference byla velice nadšená neb byla plná zajímavých a hlavně cenných informací jak pro rodiče, učitele, vychovatele, tak širokou veřejnost. Mimo jiné se na ní prezentovaly i neméně zajímavé služby a produkty, hračky rozvíjející právě dětské myšlení, fantazii a tvořivost. Všechny přednášky, které zazněly, byly velice zajímavé, ovšem mě nejvíce zaujaly tři, které se přímo zabývaly rozvojem dětského mozku od narození až do cca 12 let. Konkrétní obsah přednášek bych vám ráda přiblížila v následujících řádcích.

První přednáška se jmenovala Fyziologický vývoj dětského mozku a přednášela ji MUDr. Zuzana Ludvíková, jež je lékařkou a zároveň zakladatelkou projektu „Ostrov Objevů“ – univerzita pro batolata, spoluzakladatelka CAPARD a členka Mensy ČR.

Druhé velice zajímavé přednášky na téma Jak nejlépe stimulovat dětský mozek se ujala Mgr. Ivana Vlková, která je speciální pedagožkou, autorkou stimulačního projektu „Předškolní přípravka“ a zároveň také spoluzakladatelkou CAPARD.

PhDr. Jitka Fořtíková přednášela na téma Intelektová stimulace dětí v raném věku: módní trend nebo nevyhnutelný směr pro budoucnost? Velice zajímavá přednáška, inspirující i hledající odpověď na to, jak děti nevychovávat, jakým směrem je nerozvíjet. Ona sama je ředitelkou Centra nadání a dále se věnuje například vzdělání účitelů mateřských a základních škol.

Lidský mozek
Jak možná již víte, základní stavební jednotkou lidského mozku je neuron (nervová buňka). Při narození mozek novorozeného dítěte obsahuje až 100 miliard neuronů. Počet je dán geneticky a je neměnný. V případě, že mozek pracuje naplno, odčerpávají neurony až 20% kyslíku, který lidské tělo vdechuje. Mimo jiné spotřebovává energii jako malá žárovka. Jeho váha může být až 1,4 kg a je jedním z největších orgánů v těle. Ovšem váha mozku není určitě přímo úměrná inteligenci člověka (například mozek Alberta Einstaina vážil jen 1,23 kg).

Dle informací, které jsem načerpala na přednášce paní doktorky Ludvíkové, jsou veškeré neurony vytvořeny již během narození, jejich počet se tedy nezmění, i přesto však mozek může dále růst a to prostřednictvím tzv. synapsí – spojení dvou neuronů sloužící k předávání vzruchů, informací. V současné době se synapsi říká také jednotka aktivity mozku. Každý neuron může vytvořit až 15 tis. synapsí v jeden okamžik. V mozku se za průměrný den zrodí až 70 tis. různých myšlenek.

Jak je na tom mozek dítěte?
Jak jsem již zmínila výše, mozek je (minimálně co se počtu neuronů týče) vytvořen hned po narození. Jak se bude dále zvětšovat, rozvíjet, záleží na nás rodičích, na prostředí, v kterém dítě vyrůstá, na tom, jak své děti budeme stimulovat, učit se s nimi, vysvětlovat, ukazovat okolní svět a vůbec mu připravovat zajímavé podněty k „zamyšlení“. Po narození novorozenci vykazují spíše nízkou hustotu synapsí, ovšem postupně dochází k jejímu prudkému zvýšení a ve 3 letech obsahuje mozek dítěte 2x více synapsí než mozek dospělého člověka.

Dle paní doktorky Jitky Fořtíkové dětský mozek nejvíce nasává a pracuje (prostě lehce se učí) právě mezi prvním a třetím rokem života. To také souvisí s nejtěžším úkolem, jaký mozek během života dostane – naučit se mluvit. „To některé děti zvládají už ve dvou letech, u některých se to rozvíjí až do čtyř, ale průměr jsou tři roky,“ vysvětlila Jitka Fořtíková. Za pomyslný konec tohoto lehkého a automatického nasávání do mozku lze označit dvanáctý rok života.

Ve vývoji mozku dítěte existují tzv. senzitivní periody (odborníci je označují jako „windows of opportunity“), které trvají právě do cca 12 let věku. Během nich se děti učí rychleji, snadněji a s větším významem než kdykoliv v budoucnu. Tato „okna příležitostí“ vyžadují mnoho různých a zajímavých podnětů k tomu, aby si mozek vytvořil a upevnil synapse. Jednoduše řečeno jsou to časové periody, kdy dítě nejlépe nasává a zpracovává informace, které si následně velice jednoduše ukládá a v budoucnu je dokáže prakticky optimálně využít.

Jak nejlépe využít „windows of opportunity“?
Jak zmínila Mgr. Ivana Vlková, chceme-li, aby naše dítě úspěšně, s lehkostí a s radostí zvládalo nároky, které na něj budou kladeny v budoucnu, třeba s nástupem do školy, mělo by zvládnout přirozeně přijímat, sledovat, zpracovávat a zapamatovat si nové podněty z okolí. Tuto schopnost bude mít za předpokladu, že se mu již od narození dostávalo podnětného prostředí i v oblasti smyslového vnímání. Rodiče správně stimulovali jeho mozek, prohlíželi si s ním obrázkové knížky, popisovali, co vidí – nejen v knize, ale i na procházkách, popisovali přírodu, zpívali si s dítětem, tvořili, malovali.

Jednoduše řečeno zaměstnávali co nejvíce všechny jeho smysly, nejlépe najednou… oko, jazyk, chuť, čich, hmat, sluch, emoční inteligenci.

Ona sama dále zmínila, kdy je vhodné jakou stránku u dětí rozvíjet: „Vývoj motoriky začíná ještě před narozením a nejlepší období pro její rozvoj trvá zhruba do dvou let. Emoční a sociální rozvoj začíná narozením, rozvíjí se též do dvou let. Stejně tak je do dvou let věku dítěte nejlepší období pro zrak. Slovní zásoba se otevírá v období 2 až 6 let. Druhý jazyk lze učit hned, nejlepší období pro rozvoj trvá do osmi až deseti let. Matematika a logika se nejlépe rozvíjejí od tří do šesti let. Okno příležitostí pro hudbu se otevírá okolo druhého roku života.“ To jsou velice zajímavé a cenné informace neb určitě každý svědomitý rodič chce, aby se jeho dítě rozvíjelo tím správným směrem a nejlepším způsobem.

Pro ukázku přikládám pod článkem několik fotek, které znázorňují, jak jednoduše je možné rozvíjet dětský mozek, například v domácím prostředí bez drahých hraček.

Čemu se nejlépe vyvarovat?
Zná to určitě každý rodič.. Když potřebujeme uvařit, uklidit, mít chvilku pro sebe, posadíme dítě před televizi nebo mu dáme do ruky tablet. Ano, jsou situace, kdy třeba není jiná možnost, ovšem tomuto „(ne)rozvoji“ dětského mozku bychom se měli spíše vyvarovat, resp. vůbec jej dítěti nedopřávat. Děti jsou totiž v tomto případě jednostranně zatěžovány v oblasti zrakového vnímání a tolik potřebná koordinace ruky a oka tzv. vizuomotorika, prostorového či sluchového vnímání je zatlačena do pozadí. To je třeba právě příčina toho, proč spousty dětí v této době neumí malovat, využít svoji fantazii, následkem může být to, že ve škole poté budou mít děti sníženou schopnost koncetrovat se na učení, na výklady učitele.

Věnujme proto svým dětem maximum času, věnujme se vzájemné interakci. Děti čas strávený s námi rodiči opravdu ocení.

Hodně štěstí při správném rozvoji vašich dětí!

zdroj: ProMaminky, autor: Jana Velinská

Jak  přirozeně podpořit rozvoj fantazie u dětí?

Jak přirozeně podpořit rozvoj fantazie u dětí?

Budete se možná divit, ale svým vlastním výchovným přístupem. Proto, aby se dítě nebálo a nepochybovalo o svých schopnostech, možnostech a dovednostech je velmi důležité , jak se cítí ve vztahu k okolí.

„Bude li mít dítě podporující, láskyplné a podnětné prostředí bez : „nedělej to , nelez tam, ať se neušpiníš, ať nespadneš, ať se nezraníš….“, pak se nebude bát projevit svůj vnitřní svět i navenek, naučí se být bezprostřední, soustředění, naučí se zdravé komunikaci, sociální interakci, rozvine se motoricky, sebeobslužně, tělesně i duševně….zkrátka všestranně.“ Ivana Vlková, Předškolnipřipravka.cz

Dejte mu zajímavé podněty

Dítě přirozeně objevuje, zkouší nové, jde si tzv. za hranice běžných činností vždy, když dostane zajímavé podněty. Ptáte se jaké a kde je vzít??? Jednoduchá odpověď.:-)

  • Vlastní vzor a vaše kreativita je tím nejlepším začátkem – dítě vás napodobuje ve všem, buďte tedy inspirativní. Zaujměte jeho pozornost všemi smysly , motorikou, pohybem, tancem, hudbou, chutí, řečí, zpěvem…
  • Tvořte spolu s dětmi na veliké plochy papíru, kartonu, pomocí spojovacího materiálu vytvoříte neskutečné stavby, které můžete dotvořit prstovými či jinými barvami. Děti milují bunkry, úkryty, koráby, pirátské lodě. Postavte je!
  • Děti milují hry „na něco“ – imaginace – nabídněte jim různé materiály, z nichž se dají vytvořit převleky a zkoušet si běžné životní situace…záclony, látky, boa, čepice, korunky pro princezny, paruky z vlny, provázky, pásky, opasky, korále, náramky, svatební kytice, zástěrky … Ale i krabičky, kamínky, papírky, vatičky, špejle, těstoviny či lepidlo.
  • Vytvořte dětem těsto, aby kromě motoriky zapojily i smysly …slané těsto, linecké, ale třeba i domácí. Recept na domácí plastelínu najdete zde. Nebojte se kromě barev do plastelíny přidat i vůně – nastrouhejte do ní třeba citronovou kůru.
  • Přeskupujte předměty různých velikostí, tvarů, barev, stavte lego a jiné stavebnice, používejte jejich části i k jiným pokusům třeba s vodou, nebo je strkejte do lahví, krabiček,mističek.
  • Vymýšlejte pro děti příběhy…bláznivé, poutavé, radostné, čtěte, buďte pro ně přítomní!!!

Děti, které aktivně rozvíjejí svojí fantazii jsou v budoucím životě úspěšnější, komunikativnější, schopné vlastních řešení, kreativity, houževnatosti, nevzdávají se, mají život pestřejší, veselejší a barevnější.

Máme doma „dys“ dítě!

Máme doma „dys“ dítě!

Každý rodič si přeje mít normální zdravé dítě. Ale co když se přece jen objeví nějaká malinká odchylka, která dítěti i jeho rodičům lehce zkomplikuje život?

Jedním z největších rodičovských strašáků je, že jejich dítě budou trápit nemoci nebo poruchy. Nemusí se jednat o nic „velkého“, a přesto to pak může znamenat poněkud složitější život pro celou rodinu. To platí i v případě tzv. specifických poruch učení a chování, kterým se jinak říká „dys“ poruchy nebo se o nich mluví také jako o lehkých mozkových dysfunkcích a velmi zhruba řečeno znamenají větší či menší odchylky od průměrného, běžného mentálního vývoje předpokládaného u dětí stejného věku. Ale přestože to zní takřka šíleně, všechno se dá zvládnout. A tohle navíc docela dobře. Zvlášť, když si o „dys“ poruchách něco načtete a o přesném postupu zvládání dítěte s takovou poruchou se poradíte s odborníky z řad lékařů, pedagogů a psychologů.

Něco je jinak!
„Specifické poruchy učení a chování, jak se odborně nazývají obecně, jsou do značné míry záležitostí dědičnosti. Chodí ke mně děti, jejichž rodiče měli problémy podobného charakteru. Jedná se v každém případě o lehké mozkové dysfunkce, problematiku v tzv. bilaterální spolupráci hemisfér, o jejich preference a způsob zpracování jednotlivých informací do mozku přicházejících, které dys dítě zpracovává jiným způsobem či pomaleji nebo snad vůbec instrukci nedekóduje,“ vysvětluje speciální pedagožka a psycholožka Mgr. Ivana Vlková  a ještě pokračuje: „K těmto poruchám dochází též kolem porodu, má na ně vliv i zdánlivě neškodná novorozenecká žloutenka, vysoké horečky v raném stadiu života… V pozdějším věku hraje roli i podnětnost prostředí nebo emoční labilita jednice, ale každý má určitě tyto projevy odlišné, je tzv. originál v projevu své dysfunkce.“

Nenápadné náznaky
Pokud by vás zajímalo, kolik lidí obecně těmito poruchami trpí, jsou k dispozici dva odlišné údaje. „Zatímco teoretické materiály mluví o 4 % populace, učitelé i odborná veřejnost se na základě své praxe přiklání k 20 % populace. V každém případě lze první náznaky odhalit už u pediatra či neurologa, dokáže to fyzioterapeut, logoped, protože vnějšími projevy bývají odchylky v řeči, motorice, biorytmech,“ konstatuje speciální psycholožka s tím, že i vy jako máma můžete zachytit řadu signálů. Pokud máte doma věčně nespokojené, ukňourané dítě, které nejí, nespí, nehne se od mámy, reaguje neadekvátně situaci, u ničeho nevydrží, raději se svěřte s obavami lékaři. Děti s dys poruchami také nerady malují, nejde jim to, nerady manipulují drobnými mozaikami, nebaví je pexeso, puzzle. Stačí se tedy dívat.

Předškolní dys příprava
Když už si jste jistá, že doma máte dys dítě, je to sice záležitost, která vás zarmoutí, ale dá se s tím docela dobře žít. A vaše dítě může chodit i do běžné školky či školy. Zvlášť když se oprostíte od zbytečných požadavků na to, aby vaše dítě už před školou četlo, psalo, počítalo.
„V předškolním věku je nejdůležitější všem dětem nabízet vhodné podněty v oblasti motoriky a smyslového vnímání. Prolézačky, kolo, plavání, lyže, navlékání korálků, manipulace s drobnými předměty, cvičení pro zrakové, sluchové a prostorové vnímání, jako je úkol najít obrázek, rozlišit barvy, tvary, určit stranovou rozdílnost, vnímat sebe sama v prostoru pravolevě či horizontálně a vertikálně, chápat termíny před za, velký a malý, široký a úzký… To vše jsou opravdu zásadní podněty pro předškolní věk a úkolem rodiče dys dítěte bude tedy nastimulovat smysluplně dítko motoricky a tzv. percepčně, ne ho učit přímo trivio, tedy číst, psát, počítat,“ doporučuje Mgr. Ivana Vlková.

Speciální škola?
Už před zápisem do školy se samozřejmě zajímejte o vhodné školy. Nemusí být přímo nějak speciální, ale jak říká speciální pedagožka, měla byste se zajímat o ty, v nichž se vyučuje v menším kolektivu nebo kde vám nabídnou asistenta do třídy. Zajímejte se o to, jak škola tuto problematik vnímá, jaký přístup k tomu mají učitelé a do jaké míry budou přistupovat k dítěti individuálně. Nechtějte ho izolovat, ani pro něj nehledejte školu na druhém konci světa, kde by byl bez kamarádů, mimo známé prostředí, ale její výběr nepodceňujte.

Do konce života…
To, jak se svou dys poruchou dítě popere, v každém případě nejvíce ovlivníte vy jako rodiče. Tím, kolik péče mu budete věnovat, jak mu všechno vysvětlíte, jak velkou trpělivostí se obrníte. Vyléčit dítě nemůžete, ale při velkém nasazení z něj můžete mít i přes jeho dys poruchu klidně vysokoškoláka. „I já osobně znám rodiny, které pečlivě roky cvičily percepční cvičení a dítě je třeba na gymnáziu nebo studuje na VŠ, ale znám i rodiny, kde dítě s kvalitní rozumovou výbavou navštěvuje jen dvouletý učební obor, protože se mu nikdo nevěnoval. Přitom každý se s tím může naučit kvalitně fungovat, i když ho to bude ovlivňovat po celý život a v dospělosti ho mohou provázet potíže zase jiného charakteru. Bude se zřejmě prát s neschopností se prosadit či častou fluktuací zaměstnání, neschopností si zorganizovat dny, plánovat, efektivně hospodařit, roztržitostí a podobně. Ale opravdu je důležité zdůraznit, že pokud bude dítě motivované, podporované a budete s ním mít trpělivost při důležitém cvičení, bude žít docela normálně!“ uzavírá speciální psycholožka a psycholožka Mgr. Ivana Vlková.

Co jednotlivé „dys“ poruchy obnáší?
Dyslexie – Porucha osvojování čtenářských dovedností (je nejčastější, nejnápadněji ovlivňuje školní úspěšnost, nejvíc ovlivňuje učení, neboť nejsme-li schopni si informace přečíst, zpracovat, zapamatovat, potřebujeme pomoc zvenčí) Jedinec s dyslexií se zaměstnává technikou čtení za vynaložení nadměrného úsilí, tudíž mu uniká obsah čteného a není schopen si jej následně vybavit. Pro mnohé maminky to znamená tzv. školu vedle školy, protože ve snaze svému dítěti pomoci předčítají nahlas probranou látku či povinnou četbu.
Dysgrafie – Porucha osvojování psaní, postihuje grafickou stránku písemného projevu, čitelnost, úpravu.
Dysortografie – Porucha osvojování pravopisu, je postiženo osvojování a aplikace gramatických pravidel.
Dyskalkulie – Porucha osvojování matematických dovedností, projevuje se výraznými obtížemi v chápání číselných pojmů.
Dyspraxie – Porucha, která postihuje osvojování, plánování a provádění volních pohybů
Mnohdy se objeví v kombinaci několika dys současně, ovlivňují se navzájem a zasahují zásadně do procesu učení.

zdroj: primazena.cz/

Rozvíjej se, miláčku aneb čím nejvíc prospějete svým dětem

Rozvíjej se, miláčku aneb čím nejvíc prospějete svým dětem

Neexistuje snad rodič, který by nechtěl pro své dítě udělat to nejlepší. A to se týká i toho, jak ho rozvíjet, aby se mu v životě dařilo co nejlépe. Jak svým ratolestem nejvíc pomůžete a kdy s tím začít? Vyplatí se na nic nečekat!

Při narození váží mozek miminka asi 300 gramů, ve dvou letech už je to asi 1200 g. Do šesti let pak proběhne 90 procent kritického vývoje mozku. Rodiče, kteří zastávají názor, že děti si mají především volně hrát a na učení bude času dost později, jsou vedle. Dobré gymnázium ani vyhlášená univerzita nezajistí pozdější vysoký životní standard tak, jako správné rozvíjení dětí už v předškolním věku.

„Největší nebezpečí je v pasivitě. Osobní zkušenosti a zážitky totiž ovlivňují nejen vývoj dítěte, ale doslova formují a budují jeho mozek,“ říkají odborníci z České asociace pro aktivní rozvoj dětí (Capard). Mozek podle nich potřebuje ke správné funkci nejen energii a kyslík, ale také stimulaci. Právě díky správnému rozvíjení se neurony významně propojují a mozek je aktivní a schopný učit se celý život.

Kdy tedy s rozvojem dětského potenciálu začít? Využijte období nazývaná okna příležitostí (windows of opportunities). Během nich se synapse tvoří nejsnáze a nejrychleji, děti absorbují nové zážitky a dovednosti bez učení, což už se nikdy později nestane. Tato období přitom trvají pro jednotlivé schopnosti a dovednosti jen do šesti let, přičemž úplně nejvíc se dítě rozvíjí okolo tří let věku. Neznamená to, že starší děti už by se nijak nemohly rozvíjet, ale je to pro ně mnohem těžší.

A jak děti nejlépe rozvíjet?

Motorika

Nejlépe uděláte, když miminku nebudete v motorickém vývoji nijak pomáhat. Nebudete ho předčasně posazovat nebo vodit za ruce. Raději počkejte, až si samo sedne a samo začne chodit, i když to bude trvat o něco déle.

„Do jednoho roku doporučuji také posilování posturálního svalstva, tedy hlubokého svalstva trupu. Je možné cvičit Bobathovu metodu, která používá například velký balon či válec,“ říká speciální pedagožka Ivana Vlková. Dětem prospějete (a také je tím zabavíte), když jim postavíte opičí dráhu nebo si s nimi budete kutálet a házet míčem. „Kutálení s míčem má do budoucna pozitivní vliv na čtení,“ dodává zajímavost Vlková.

Emoční a sociální rozvoj

Nejlepší období pro rozvoj je do dvou let a začíná už narozením. Nepodceňujte proto už první kontakt matky s dítětem. A později se nebojte chodit už na cvičení miminek a batolat, kde se dítě potká i s jinými dětmi. Jakmile to bude možné, dejte také prostor babičkám a dědečkům nebo i tetám, které projeví zájem o hlídání. Dítě si snáz zvykne na „cizí“ lidi a nebude se bát.

Zrak

I vidění je potřeba vhodně rozvíjet a dávat už malým kojencům dostatek podnětů. „Nejde jen o pár zavěšených medvídků nad postýlkou, lepší je věšet všechno možné na kolíčky, takže můžete věci měnit, nebo třeba vyměnit mantinel okolo postýlky za barevné leporelo,“ radí Ivana Vlková, jedna ze zakladatelek Capardu.

U starších dětí pak můžete rozvíjet schopnost napodobovat – vyskládejte třeba do krabičky od vajíček různě barevné míčky a chtějte po dítěti, aby stejně srovnalo míčky do druhé krabičky. Ve výsledku mu tím pomůžete třeba i pro budoucí učení – bude díky tomu umět třeba opisovat z tabule.

Slovní zásoba

Okno příležitostí se otevírá od dvou do šesti let. Od narození se rozvíjí pasivní slovní zásoba, takže i když vám dítě neodpovídá a nijak nereaguje, mluvte na něj. Mluvte, mluvte, mluvte. Říkejte, co děláte, ukazujte si na obrázcích, čtěte si společně knížky.

Naučit se mluvit je to vůbec nejtěžší, co musí lidský mozek zvládnout. Průměrně dítě začíná komunikovat ve třech letech, do té doby je tedy učení se řeči nejjednodušší. Dítě jazyk doslova nasává jako houba, i proto umí děti z bilingvních rodin komunikovat ve více jazycích. Kdykoliv později už se musí cizí jazyk učit, memorovat si slovíčka, osvojovat si jazykové zákonitosti. Pokud tedy chcete, aby váš syn nebo dcera uměli skvěle nejen česky, ale i nějaký cizí jazyk, dejte je do cizojazyčné mateřské školky. Pokud tam češtinu vůbec neuslyší a bude se na ně mluvit například pouze anglicky, nebudou mít problém se tento jazyk naučit.

Matematika a logika

Už před nástupem do školy by mělo mít dítě základní povědomí o matematických věcech, jako je pořadí nebo ukotvení v prostoru (co je vpředu, nad, pod, první, poslední). To nejjednodušší, co můžete udělat, je tedy seřadit plyšáky vašeho dítěte do řady a povídat si o tom, který je první a se kterým si budete hrát jako s posledním.

Hudba

Okno příležitosti se otevírá okolo druhého roku. Už i pro takhle malé děti existují taneční kroužky nebo zpívání. „Pro starší je pak skvělá flétna. Nejenže rozvíjí hudební cítění, ale také přispívá ke správnému dýchání, rozvíjí koordinaci pohybů, senzomotorické schopnosti i správný postoj a sed,“ popisuje pedagožka Vlková.

Určitě vás napadne přehršel možností, jak rozvíjet více oblastí najednou. V podstatě každá aktivita, kterou s dětmi děláte, je taková. Už pro miminka odbornice velmi doporučuje dnes tolik oblíbené plavání. Nejmenší děti při něm nejen získají lásku k vodě a k pohybu, ale také posílí ty správné svaly, zvyknou si na nové prostředí a cizí lidi, díky básničkám a písničkám, které se při plavání opakují, si osvojí rytmiku a procvičí paměť…

A rada Ivany Vlkové na závěr? „Nenechte se odradit tím, že vám ostatní říkají, že to přeháníte a že máte raději nechat děti volně si hrát a věci plynout. Svou pozorností, všímavostí a aktivitou svým ratolestem prospějete mnohem víc.“

math2

zdroj: http://zeny.iprima.cz/, autor: Anna Dvořáková, Ivana Vlková

Naše děti ztrácejí slovní fantazii

Naše děti ztrácejí slovní fantazii

Takto zněl jeden ze závěrů letošní květnové konference CAPARD (České asociace pro aktivní rozvoj dětí). To mě zaujalo. Na to, co je to slovní fantazie, proč my ji máme a naše děti ne, i jak to napravit, jsem se ptala jedné ze zakládajících členek CAPARDu, Ivany Vlkové.

MY89: Co to tedy je, slovní fantazie a na co ji děti budou v životě potřebovat?

Vlková: Jedním slovem obrazotvornost. Jde o schopnost květnatě vyjádřit své myšlenky a pocity. Schopnost popsat určité skutečnosti a věci. Hovořit o obsahu příběhu, jako jsou třeba pohádky – fabulovat.

MY89: My jsme ji měli a naše děti ji ztrácejí? Proč?

Vlková: My jsme vyrůstali v prostředí kontaktní komunikace, v řízeném rozhovoru již od útlého dětství. Naši rodiče a prarodiče nám totiž věnovali svoji pozornost a přítomnost, což je strašně potřebné pro rozvoj emoční inteligence a řeči. Abychom byli přirozeně empatičtí, emočně sdílní, abychom komunikovali očním kontaktem a naše vyjadřovací schopnosti se tím pádem neomezovaly na holé věty a zkratkovitá sdělení, musíme dostat možnost rozvíjet sluchové vjemy a cvičit si sluchové vnímání a hlavně sluchovou paměť. To všechno se podílí i na rozvoji řeči a tím i slovní fantazie.

MY89: Takže děti vyrůstající s neomezeným světem informací, imaginace a obrazů na dosah ruky jsou na tom hůř? Jak to?

Vlková: Vinou moderních technologií se vzdalují přirozené péči živé osoby, která cítí a pohladí. Obrazovky mobilů, tabletů a počítačů zdaleka tolik nepodporují rozvoj bohaté obrazotvornosti a schopnosti se květnatě vyjádřit v řízeném hovoru plném napětí, fantazie, slovních hříček. Naopak nás tzv. odsocializovávají.

MY89: Strašné slovo, prosím vysvětlení

Vlková: Děti přijímají už zpracované, hotové informace, které nejsou propojené s rozvojem hmatu a motoriky, nejsou podněcovány k myšlení, k rozhovoru. Nerozvíjejí si tak slovní fantazii, a proto se slovník dnešních dětí (i v logopedických poradnách) omezí na nezbytné výrazy, které si zapamatují jen pro jejich časté opakování. Dětem se mnohem méně čte než dříve, a proto je pro ně těžké udržet pozornost při čtení pohádky bez obrazového doprovodu, prostě si odbíhají nezaujati příběhem, který si nedokáží ve své fantazii představovat.

MY89: Co můžu v životě svých dětí změnit (a v jakém věku), abych tuhle situaci napravila?

Vlková: Musíte věnovat dítěti čas a plnou pozornost, hlavně v období rozvoje řeči – ukazovat, mluvit, mluvit, mluvit a klást otázky. Tím přetvoříte pasivní slovní zásobu v aktivní. Devadesát procent kritického vývoje se odehrává ve věku do šesti let, tedy v předškolním věku. Je na nás, rodičích, jakou bytost z něho vychováme, jaké podněty nabídneme – tady instituce jako školka a škola zachrání minimum.

MY89: Když se to nebude řešit, jaká generace vyroste z dětí bez slovní fantazie?

Vlková: Méně komunikativní, méně sdílející, odpovídající krátce, věcně, bez chuti vést dlouhé rozhovory plné poutavého vyprávění se zapojením fantazie a obrazotvornosti. Žijící více ve svém vlastním světě, nevyhledávající přátele, trávící více času o samotě se sociálními sítěmi než v kolektivu vrstevníků, komunitách a společenských prostorách.

rejse-med-børn

Kdo je Ivana Vlková:

Speciální pedagožka (logopedka, etopedka), má soukromou speciálně pedagogickou praxi zaměřenou na specifické poruchy učení u dětí mladšího školního věku a jejich prevenci v předškolním věku, na stimulaci percepčně motorických funkcí u předškolních dětí.

Ivana Vlková

Autorka stimulačního programu Předškolní přípravka www.predskolnipripravka.cz

Spoluzakladatelka České asociace pro aktivní rozvoj dětí – CAPARD.

Matka dvou dcer, gymnazistek.

 

 

zdroj: http://my89.cz/ autori: Lenka Tréglová, Ivana Vlková

Děti a televize ?

Děti a televize ?

Sedí ani nedutají, máte od nich svatý klid – třeba na to vypít si kafe. A když jsou nemocné a vy už nevíte, co s nimi, televize se taky hodí. Bezvadně je přece zabaví. Problém je, že televize jako taková pro děti moc bezvadná není. A už vůbec ne pro ty nejmenší.

Určitě jste si toho vědomi. A já taky. A přesto máme s dcerou svou ranní dvacetiminutovku. Ona u televize s Krtečkem a já v klidu chodím do sprchy. Prostě jsem taky neodolala a využívám televizi a její magičnost. Ale… s určitými pravidly. Pouštím jen vybrané díly – ty s nemocnicí, lidskými kostrami nebo bouračkami v autě, jsou passé (ano, i tohle najdete v nevinném Krtečkovi). Taky jsme to všechno „nakoukaly“ hezky spolu a o všech dílech, které jsou u nás povolené, si do detailu povídaly, abych měla aspoň jistotu, že opravdu ví, na co kouká. Jsou jí dva a čtvrt a její fantazie jede přece jen naplno. Pak u nás platí pravidlo – tři krátké díly a dost. A taky vím, že jí to její dívání se vyvážím po zbytek dne spoustou činností. Lítáme pár hodin venku, vlastně za každého počasí, čteme si a stavíme, modelujeme a kreslíme anebo ji nechám, ať si ve svém princeznovském stanu dělá, co chce. Tak nějak vzato – v tomto kontextu totiž televizi na milost vít relativně lze. Vlastně i z pohledu odborníků. Ale to předbíhám… Nejdřív bude lepší zaměřit se na to, čím může dětem ublížit nadměrné nebo „nesprávné“ sledování televize.

Akce bez reakce
To, co odborníci nejčastěji televizi a jejímu vlivu na děti vytýkají, je fakt, že je pasivním zdrojem zábavy. Nenutí děti k interakci – nechce po nich odpovědi, nenutí je myslet. „Děti přitom potřebují pro svůj rozvoj aktivní podněty, a to takové, které je nutí přemýšlet, mluvit, vyjadřovat pocity, zážitky. Pomáháme jim rozvíjet jejich fantazii, řeč, motorické, percepční a kognitivní dovednosti tím, že je vyzýváme k reakci. Televize ale žádné reakce nevytváří,“ říká k tomu na rovinu Mgr. Ivana Vlková, speciální pedagožka a spoluzakladatelka společnosti CAPARD, České asociace pro aktivní rozvoj dětí (www.capard.cz).

Nic není, jak se zdá
Ano, televize jim jen sype informaci za informací, jakkoliv jí je třeba jen pohádka. Ale i ta má děj, tedy informace. A děti až do tří čtyř let věku jen těžko odlišují, že to, co je v pohádce, není doopravdy, ale jen jako. V téhle souvislosti si vybavuju, jak se Tina rozplakala u dílu Krtek a žvýkačka. Epizoda o tom, jak se na Krtka nalepí žvýkačka a on se trápí tím, že se jí nemůže zbavit, ji přivedla do stavu naprostého smutku. A to je vlastně další riziko televize. I když dětem zapnete vyloženě dětské pořady, nemůžete si být jistí, že s nimi nezamávají! Co dospělým tvůrcům přijde vtipné, může děti frustrovat. Co jedno dítě rozesměje, to druhé rozpláče. Až do nástupu do školy také nevědí, co je ironie, nadsázka, a toho je televize – včetně pohádek – pro změnu plná.

Leze jim to na mozek!
Mozek dětí se totiž vyvíjí opravdu dlouho a záleží na tom, na základě jakých podnětů. Zvlášť u nejmenších. „Centrální nervová soustava je ve věku do tří let a zejména kolem tří let velmi křehká, dítě se seznamuje s neuvěřitelným množstvím informací. Zpracovává je, třídí, ukládá a začíná také v tomto věku bohatě komunikovat, mluvit a děti by měly mít takové podněty, na které jejich mozek stačí, které chápou a dovedou je přiřadit, potřebují jistoty, pravidla, rituály,“ potvrzuje speciální pedagožka a varuje v této souvislosti také před dlouhodobým sledováním televize. „Pokud je totiž nepřiměřených podnětů příliš, centrální nervová soustava reaguje motorickým neklidem, tiky, poruchami spánku, poruchami pozornosti, dítě nikde nevydrží, neposedí, je roztěkané a může docházet i k neurotickým projevům a poruchách v řeči, jako je koktavost aj. Křehkost centrální nervové soustavy je navíc u každého jedince jiná, takže se – naneštěstí pro „televizní“ rodiče – ani nedá přibližně vyčíslit, kolik času stráveného u televize je neškodných právě pro jejich dítě,“ dodává ještě Mgr. Ivana Vlková.

Napříč výchovnými směry
Obecně nicméně o televizi jako o čemkoliv jiném určitě platí, že jaký vztah k ní máte vy, takový předáte svému dítěti. „V tomto směru si dovolím vydělit dva základní druhy rodičů. Konzumní rodič zapíná televizi i jako kulisu, sleduje reklamy, televize ho prostě baví a je nedílnou součástí jeho života. Nepřemýšlí primárně nad tím, jak může život s televizí ovlivnit další vývoj a rozvoj jeho dítěte. Pro osvíceného rodiče je televize rušivým elementem a nepříjemnou entitou, uřvanou vibrací v jinak klidném programu dne, o jehož všech aktivitách si rozhodne sám a nenechá se vyrušit ani vtáhnout manipulací televizních programů, natož pak reklam. A tady už bude zásadní rozdíl mezi tím, jak oba tyto typy rodičů své dítě k televizi povedou,“ konstatuje speciální pedagožka nepříjemnou pravdu, kterou si zvláště právě „konzumní rodiče“ neuvědomují.

Od rána do večera?
Nedochází jim, že když oni mají televizi jako kulisu, kterou bezmála ani nevnímají, pro jejich malé je to něco fascinujícího. Bliká to, mluví to, hraje to, mění se to. Když u ní budou jíst, stavět, modelovat… vždycky ustanou uprostřed pohybu, pokud se na barevné obrazovce mihne něco výrazného, ozve se hluk nebo se rozeběhne reklama, která právě dětem dokáže navrtat neskutečnou díru do hlavy. Soustředění bude pryč, protože jejich podprahové zabarvení je mocné. A také velmi sugestivní. Nedávno se zrovna jedna má známá na hřišti rozčilovala, jak její syn začal u reklamy najednou rozbíjet talíře. Proč? Chlapeček v televizi je rozbíjel také, protože reklama velela vyměnit nádobí v českých domácnostech. Je to mimo jiné další typický příklad toho, jak děti nechápou rozdíl mezi televizním „jako“ světem“ a tím, co je reálné, všemu přikládají stejnou hodnotu, učí se od toho nápodobou nebo si „jako“ informace ukládají coby ty, jimiž se budou následně řídit.

Zvlášť ohrožené děti
Opatrně je potřeba našlapovat v televizní otázce u dětí, u nichž je podezření na jakoukoliv (vývojovou) poruchu, například hyperaktivitu. „Takové dítě je totiž velmi citlivé, dráždivé, má v sobě tzv. neklid, tak mu rozhodně dlouhý pobyt před tímto zářením, vlněním, které televize způsobuje, nepřidá,“ říká Mgr. Vlková. Ale stačí, když máte doma introverta, plačtivější dítě, citlivku, dítě s extra bujnou fantazií… a u neřízeného sledování může být na malér zaděláno. Jasně, chcete se vyhnout všem těm rizikům. Chcete si ale taky sem tam se svými dětmi v neděli po obědě pustit pohádku a vegetit celá rodina na gauči? V pořádku. Je třeba vlastně jenom ze „zlého pána“, kterým televize umí být, udělat „dobrého sluhu“. Protože i to se dá.

Pravidla pro malé televizní sledovače
Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, takže pokud k televizi začnete přistupovat pragmaticky, můžete z ní pro sebe i své děti ledasco vytěžit. Jak? S tím vám opět poradí Mgr. Ivana Vlková z České asociace pro aktivní rozvoj dětí:
1. Dobře vybírejte – co dětem pustíte, je zásadní otázka. Přijít k televizi a zapnout první kanál, je nesmysl. Mějte po ruce DVD, na YouTube si najděte pár vhodných pořadů a kontrolovaně je pouštějte.
2. Mluvte o tom všem – zkuste se na to, co děti sledují, podívat aspoň jednu s nimi a vstupujte do děje, vysvětlujte, doplňujte, ptejte se dětí. Dělejte z pasivní zábavy tu aktivní. Nejen že zabráníte tomu, aby dítě něco špatně pochopilo, ale bude to další společně strávený čas, což děti ocení víc než fakt, že jsou u televize.
3. A mluvte ještě jednou – když se děti dodívají, zase se ptejte, chtějte vědět, co si pamatují, nuťte jejich mozek, aby zase pracoval! Kromě jiného tak přispějete k faktu, že jim televize může pomoct například rozšířit slovní zásobu.
4. Nenechte je TV obsluhovat – čím méně to s ní budou umět, tím méně hrozí, že si ji budou zapínat samy. A také ji budou mít víc zafixovanou jako „kontrolovanou činnost“, vámi kontrolovanou činnost. Což je důležité.
5. Odměřujte čas – přesně se domluvte na tom, kolik čeho uvidí. A neslevujte!!! Dítě do tří let by nemělo přesáhnout 20 minut denně, předškoláci hodinu denně. Pokud uděláte výjimku, například kvůli nemoci, zdůrazněte, že jde o výjimku.
6. Nepleťte jablka s hruškami – to znamená žádné jídlo k televizi, žádné hračky, žádné čištění zubů a podobně. Dítě by nic z toho nevnímalo, a zrovna jídlo, hraní si nebo základy hygieny by měly být činnost od základu vědomě prováděné. O usínání u televize ani nemluvě, to je passé už z principu: při usínání se má dítě zklidnit, což je u televize vyloučené (tedy z hlediska toho, co mu „jede“ v hlavě).
7. Nechte děti poučit – s postupujícím věkem se snažte vybírat pro sledování v televizi takové pořady, které mají edukativní charakter. To je totiž jeden z hlavních potenciálních přínosů televize: děti se toho z ní mohou opravdu hodně naučit, když z nich před tím neuděláte televizní maniaky… Přírodopisné nebo cestovatelské dokumenty, pořady, ve kterých se děti učí návodně tvořit, ideálně opět spolu s vámi… na tom není nic špatného.
8. Vyvažujte – když skončí čas televizní zábavy, je čas ji vykompenzovat. Jít s dětmi ven, zazpívat si, společně něco uvařit, jet na výstavu, do dětského divadla… udělat zkrátka cokoliv, co dětem ukáže, že nejen televizní svět je plný zábavy.
9. Nemanipulujte – spousta rodičů často až automaticky používá větu „nech toho, nebo budeš bez televize“. Zahrnovat ji ovšem do výchovných prostředků je v tomto směru nešťastné. Pokud se odepření televize stane trestem, bude televize automaticky tím, co je vzácné, zajímavé už z principu toho, že to rodiče zakázali.
10. Začněte u sebe – bod nejdůležitější na konec, i když by měl být možná hned na začátku. Stejně jako ve všem, i v kontrolovaném sledování televize musíte jít příkladem. Pokud vám poběží celý den, těžko dítě donutíte u ní nesedět. A v takovém případě snad ani nemáte právo zvyšovat hlas a vyhánět ho. Byla by to hodně absurdní situace.

text: Jana Potužníková, časopis Betynka