Důslednost, děti a my

Důslednost, děti a my

Přála bych si, abyste tento příspěvek nepovažovali za domýšlivost matky, která si myslí, že má patent na výchovu dětí, ale jako malou zkušenost z rodičovské a pedagogické praxe.
Již delší dobu pociťuji, že názory na výchovu dětí, s kterými se setkáváme, postrádají samu podstatu.
Mnohdy nekonečné diskuse o nepřeberném množství výchovných směrů s cílem ovlivnit dětskou psychiku nás zavádějí do bludiště dalších problémů. Mým osobním názorem je, že základem výchovy je důslednost a od ní se všechno odvíjí. Budeme-li důslední, většinu problémů spojených s výchovou vyřešíme snadněji. Úspěšní mohou být pouze ti, kteří jsou důslední sami k sobě. K nedůslednosti nás většinou vede vlastní pohodlnost.

Jsem cvičitelkou dětí v tělovýchovné jednotě a na začátku září začíná první poprázdninové cvičení. V prostředí neznámé velké tělocvičny malé děti pláčou. Mnoho rodičů situaci nezvládne a dítě přestanou do cvičení vodit. Stačí jen překonat pár nepříjemných chvil, než si dítě zvykne. Časem jsem si všimla, že z nejplačtivějších dětí se stávají nejvěrnější cvičenci. Jen na nás rodičích záleží, zda dotáhneme věc důsledně do konce.
A není na škodu, když dítě pozná, že správná věc nemusí být hned od začátku příjemná.

Místo, kde naše rodičovská důslednost kolísá, bývá také často obchod. Dítě škemrá o bonbóny, ačkoliv chvíli předtím zlobilo a my mu v rozhořčenosti řekli: „A nic ti nekoupím!“
Ovšem po chvíli se nám dítka zželí a v nákupním košíku se bonbóny objeví. A drobeček má vyhráno. Je pravda, že jsme ušetřeni scény v obchodě, kdy si dítě začne věci mnohdy vynucovat všemožnými způsoby. Chyba! Skoro každé dítě si zkusí vynutit velmi nepříjemným způsobem (pro nás rodiče) věc, o kterou má zájem. Zase záleží jen na nás, zda to zkusí ještě jednou nebo vícekrát.
Jsem matkou čtyř dětí a každé z nich poznalo, kde je hranice mé tolerance, a to i přes rozdílné etapy vlastní výchovy.
U první dcery jsem prosazovala výchovu spíše „tvrdšího“ stylu, což znamená „neoblomná a nepolevující matka“. U druhé dcery jsem tu a tam polevila, a také odstraňování jejích zlozvyků nám trvalo o něco déle a s většími problémy.
Třetí dcera a syn moji toleranci zatím zkoušejí stále, protože jsem polevila nejvíce. Jsem ale přesvědčena, že si i s těmito dětskými nešvary poradím, i když to bude zřejmě trvat delší dobu.
Nedávno jsem byla svědkem „poloviční důslednosti“. Do cukrárny přišla maminka s asi pětiletým chlapečkem, který chtěl koupit zákusek. Maminka trvala na tom, že mu zákusek nekoupí. Chlapec se položil na zem (asi ne poprvé) a začal křičet. V té chvíli matka popadla dítě, vyvedla ho ven, kde dostalo co proto. Vzápětí ale oba přišli zpět, hoch slíbil, že už bude hodný a maminka mu tolik lákavý zákusek koupila.
Myslím, že teď dlouho nenavštívím místní cukrárnu, jelikož se obávám, že polovičatá důslednost postupně přivede toto dítě při dalších zákazech k větší intenzitě vynucování. Zboří cukrárnu, omluví se a my mu dáme i své zákusky z radosti, že jsme demolici přežili.

Jestliže mluvíme o důslednosti, nesmíme zapomínat, že se týká také slibů. Proto neslibujme dětem to, o čem víme, že nemůžeme splnit. Na nedodržování slibů jsou děti obzvlášť citlivé.
Nezapomínejme však, že děti jsou hravé a veselé, rády si povídají. Proto buďme na jedné straně důslední a na druhé straně kamarádští a se smyslem pro humor. Děti milují chvíle, při kterých je legrace a příjemná rodinná pohoda. Dlouho na ně vzpomínají a my rodiče máme krásný pocit, že pouto mezi námi a dětmi roste, a to i ve chvílích, kdy trváme na svém a snažíme se vychovávat děti důsledně.

Nebojme se, že láska našeho dítěte utrpí, když nepolevíme. Naopak mezi námi a dítětem vznikne upřímný vztah a dítě nás bude brát jako autoritu, velký vzor, což ocení nejvíce při výchově svých vlastních dětí. Nesmíme totiž zapomínat, že ta malá, roztomilá stvoření vyrostou a budou muset být připravena na samostatný život. Výchova k důslednosti jim v budoucnosti jen pomůže.

autor: Ivana Kriglová