Dvouleté děti do školky patřit mohou. Ne však do jakékoli

Dvouleté děti do školky patřit mohou. Ne však do jakékoli

V médiích se živě debatuje o tom, zda je vhodné, aby měly na místo ve školce nárok i dvouleté děti. Pedagožka Ivana Procházková upozorňuje, že problém není v dětech, ale ve školkách a jejich připravenosti.

Patří dvouleté děti do školek, nebo nepatří? O tom se dnes bouřlivě diskutuje mezi odbornou i laickou veřejností. I když… Možná se tématem zabývá spíše odborná veřejnost a velké množství rodin tuto možnost naopak vítá.

Na danou situaci můžeme nahlížet z různých úhlů pohledu. Zůstaneme-li však v realitě evropské země, kde život více či méně vyžaduje aktivní ekonomické zapojení obou rodičů do té míry, aby mohli splatit hypotéku, koupit si, co potřebují, a jet třeba na dovolenou, pak je zkrátka nezbytné, aby stát zapojení dvouletých děti do státem podporovaného vzdělávání umožnil.

Bylo by však žádoucí začít se zabývat tím, jak systém předškolního vzdělávání přenastavit, aby vyhovoval nejen starším dětem, ale i těm dvouletým. Ve fázi, v jaké jsou mateřské školy dnes, dvouleté děti do procesu zapojovat opravdu zdravé není. Pokud se tak děje, naprostá většina školek má pouze dvě možnosti: naprosto se přizpůsobit několika dvouletým dětem, které se ve třídě nacházejí, a to na úkor všech ostatních starších dětí, nebo se přizpůsobit naopak starším dětem, jejichž tempu nemohou dvouleté děti stačit. To s sebou nese velmi neblahé dopady na psychiku i socializaci batolat.

Školkám chybí odborný personál. Dvouleté děti totiž nejsou vůbec zmenšené tříleté. Jsou to děti, kterým oproti tříletým chybí celý jeden rok zkušeností, fyzického, sociálního i mentálního růstu. Učitelé v mateřské školce si zvolili toto zaměstnání proto, že chtějí pracovat právě s věkovou kategorií 3-6 let. S batolaty pracovat neumí či nechtějí, a v neposlední řadě na to ani nemají vzdělání.

I učitelé základních škol si vybírají, jestli chtějí učit na prvním či druhém stupni – mají volbu, kterou teď učitelům mateřinek bereme. Batolata nemluví, nejsou tolik soběstačná, nemají dostatečně zvládnuté emoce. Práce s takovými dětmi vyžaduje učitele, kteří chtějí pracovat právě s takovými dětmi. Každý si umí představit, jak se cítí, když musí v práci vykonávat činnost, která se mu nelíbí, příliš jí nerozumí a nesedí mu. V mateřských školách se ale nepracuje s balíky, u stroje nebo s papíry, pracuje se s dětmi, a nad tím nelze přivírat oči.

Školky jako takové tedy nejsou připraveny malé děti přijímat. To ale v žádném případě neznamená, jak se nyní hromadně tvrdí, že batolata do tříd nepatří vůbec. Lze si malovat ideální obraz rodiny s mámou, která zůstává šťastná se svými několika dětmi doma a stará se o domácnost a pracujícího manžela, který zajišťuje vše ostatní. Děti jsou šťastné, protože s nimi máma denně několik hodin hraje hry, chodí na procházky, čte jim, společně uklízí domácnost, vaří, a večer s úsměvem vítají otce rodiny. To zní ale dnes spíš jako sci-fi. Kolik rodin to takhle má? A kolik jich to takhle chce?

Ve své práci se denně setkávám spíše s vyčerpanými ženami, které už od oběda odpočítávají minuty do doby, kdy se vrátí táta z práce a aspoň chvíli bude s dětmi on. Zajistit vše, co se od dnešní ženy-mámy očekává, je nad jejich síly. Doba je taková.

Je pak vhodné položit si otázku, jestli kvalita času strávená s dítětem neznamená více než kvantita. Jestli není pro všechny přínosnější, když má dítě možnost trávit pár hodin denně mimo domov tak, aby rodiče měli prostor postarat se o vše, co se jim dělá lépe bez dítěte, nebo jít do práce, dítě vyzvednout a potom se mu několik hodin dobře naladěni věnovat.

Jak vybrat správnou školku
Kam ale s batoletem? Díky dětským skupinám dnes vzniká nespočet zařízení jeselského typu, která jsou určena pro děti od jednoho roku do tří let. Tato zařízení mohou pokrýt přijímání dětí dvouletých. Problém je, že bývají pro rodiče finančně nedostupná, nacházejí se převážně ve větších městech a kvalita takových zařízení se těžko kontroluje, přestože se o to stát nějakým způsobem pokouší. Nemyslím, že tím hlavním problémem je, že by v těchto institucích malé děti trpěly. Z praxe vím, že pro některé děti může být právě pravidelný režim, stále stejné pečující osoby a prostředí jedním z mála pevných záchytných bodů v jejich životě, když se vše ostatní boří.

Nejde přece o to, aby byla do dětských skupin či školek umísťována všechna batolata. Některé rodiny mají babičky, hlídající kamarádky či chůvy. Některé ale ne. Jde tedy o to, aby měli rodiče možnost si svobodně vybrat. Aby mohli zvážit, co je zrovna pro jejich rodinu, ale také třeba pro rodiče jako pár nebo jednotlivce nejvhodnější. Jde jenom o nabídku.

Jak by tato nabídka měla vlastně vypadat? Pokud nemají rodiče možnost oslovit s hlídáním své vlastní rodiče, profesionální chůvy nebo využít přátelskou výpomoc (znám případy, kdy se kamarádky na rodičovské dovolené domluví a vzájemně si hlídají děti formou protislužby), příliš velký výběr dnes nemají. Často musí sáhnout po tom, co jim daná lokalita nabízí. Bývá to klasická mateřská škola, soukromé hlídání či soukromá školka, dnes i dětské skupiny.

Pokud rodiče mají v blízkosti bydliště zařízení, které péči o batolata obstarává, měli by se před rozhodnutím zajímat o několik základních věcí

  • Kdo se o děti stará? Jaké mají pečovatelé vzdělání? Vzdělávají se i průběžně? Do jaké míry je tým stabilní?
  • Jak zařízení s rodiči komunikuje (informační e-maily, nástěnky, osobní setkání)? Mají rodiče možnost vidět každodenní chod třídy?
  • Jaký je plán péče o děti (denní, týdenní, měsíční, celoroční)?
  • Jaké věkové rozpětí se ve třídě nachází?
  • Jak se ekonomicky řeší krátkodobá či dlouhodobá absence dítěte?
  • Jak řeší pečovatelé konfliktní situace? Jak přistupují k plačícímu/vztekajícímu/smutnému/divokému/agresivnímu dítěti?

Umění respektující komunikace je u batolat (a nejen u nich) stěžejní. Patří však bohužel mezi věci, které se na vysokých školách pedagogických neučí. Budoucí učitelé často vědí málo o emočním vývoji dětí, o komunikaci jako takové, o pochvalách a trestech, o reálných dětech a situacích, o spolupráci (o opravdové spolupráci) mezi zařízením a rodičem, která je u batolat naprostou nezbytností.

Velké rezervy mají učitelé podle mého názoru v oblasti celoživotního vzdělávání. Jestli chceme dětem pomoct růst, musíme růst v první řadě sami, pracovat na sobě. Diplomem vzdělání nekončí, často teprve začíná.

zdroj: denikreferendum.cz

Důslednost, děti a my

Důslednost, děti a my

Přála bych si, abyste tento příspěvek nepovažovali za domýšlivost matky, která si myslí, že má patent na výchovu dětí, ale jako malou zkušenost z rodičovské a pedagogické praxe.
Již delší dobu pociťuji, že názory na výchovu dětí, s kterými se setkáváme, postrádají samu podstatu.
Mnohdy nekonečné diskuse o nepřeberném množství výchovných směrů s cílem ovlivnit dětskou psychiku nás zavádějí do bludiště dalších problémů. Mým osobním názorem je, že základem výchovy je důslednost a od ní se všechno odvíjí. Budeme-li důslední, většinu problémů spojených s výchovou vyřešíme snadněji. Úspěšní mohou být pouze ti, kteří jsou důslední sami k sobě. K nedůslednosti nás většinou vede vlastní pohodlnost.

Jsem cvičitelkou dětí v tělovýchovné jednotě a na začátku září začíná první poprázdninové cvičení. V prostředí neznámé velké tělocvičny malé děti pláčou. Mnoho rodičů situaci nezvládne a dítě přestanou do cvičení vodit. Stačí jen překonat pár nepříjemných chvil, než si dítě zvykne. Časem jsem si všimla, že z nejplačtivějších dětí se stávají nejvěrnější cvičenci. Jen na nás rodičích záleží, zda dotáhneme věc důsledně do konce.
A není na škodu, když dítě pozná, že správná věc nemusí být hned od začátku příjemná.

Místo, kde naše rodičovská důslednost kolísá, bývá také často obchod. Dítě škemrá o bonbóny, ačkoliv chvíli předtím zlobilo a my mu v rozhořčenosti řekli: „A nic ti nekoupím!“
Ovšem po chvíli se nám dítka zželí a v nákupním košíku se bonbóny objeví. A drobeček má vyhráno. Je pravda, že jsme ušetřeni scény v obchodě, kdy si dítě začne věci mnohdy vynucovat všemožnými způsoby. Chyba! Skoro každé dítě si zkusí vynutit velmi nepříjemným způsobem (pro nás rodiče) věc, o kterou má zájem. Zase záleží jen na nás, zda to zkusí ještě jednou nebo vícekrát.
Jsem matkou čtyř dětí a každé z nich poznalo, kde je hranice mé tolerance, a to i přes rozdílné etapy vlastní výchovy.
U první dcery jsem prosazovala výchovu spíše „tvrdšího“ stylu, což znamená „neoblomná a nepolevující matka“. U druhé dcery jsem tu a tam polevila, a také odstraňování jejích zlozvyků nám trvalo o něco déle a s většími problémy.
Třetí dcera a syn moji toleranci zatím zkoušejí stále, protože jsem polevila nejvíce. Jsem ale přesvědčena, že si i s těmito dětskými nešvary poradím, i když to bude zřejmě trvat delší dobu.
Nedávno jsem byla svědkem „poloviční důslednosti“. Do cukrárny přišla maminka s asi pětiletým chlapečkem, který chtěl koupit zákusek. Maminka trvala na tom, že mu zákusek nekoupí. Chlapec se položil na zem (asi ne poprvé) a začal křičet. V té chvíli matka popadla dítě, vyvedla ho ven, kde dostalo co proto. Vzápětí ale oba přišli zpět, hoch slíbil, že už bude hodný a maminka mu tolik lákavý zákusek koupila.
Myslím, že teď dlouho nenavštívím místní cukrárnu, jelikož se obávám, že polovičatá důslednost postupně přivede toto dítě při dalších zákazech k větší intenzitě vynucování. Zboří cukrárnu, omluví se a my mu dáme i své zákusky z radosti, že jsme demolici přežili.

Jestliže mluvíme o důslednosti, nesmíme zapomínat, že se týká také slibů. Proto neslibujme dětem to, o čem víme, že nemůžeme splnit. Na nedodržování slibů jsou děti obzvlášť citlivé.
Nezapomínejme však, že děti jsou hravé a veselé, rády si povídají. Proto buďme na jedné straně důslední a na druhé straně kamarádští a se smyslem pro humor. Děti milují chvíle, při kterých je legrace a příjemná rodinná pohoda. Dlouho na ně vzpomínají a my rodiče máme krásný pocit, že pouto mezi námi a dětmi roste, a to i ve chvílích, kdy trváme na svém a snažíme se vychovávat děti důsledně.

Nebojme se, že láska našeho dítěte utrpí, když nepolevíme. Naopak mezi námi a dítětem vznikne upřímný vztah a dítě nás bude brát jako autoritu, velký vzor, což ocení nejvíce při výchově svých vlastních dětí. Nesmíme totiž zapomínat, že ta malá, roztomilá stvoření vyrostou a budou muset být připravena na samostatný život. Výchova k důslednosti jim v budoucnosti jen pomůže.

autor: Ivana Kriglová

Marek Herman: Tablet není nic jiného než mrtvá placatá máma

Marek Herman: Tablet není nic jiného než mrtvá placatá máma

Nedávno jsem jel Pendolinem z Prahy do Olomouce. Cestovala se mnou máma se dvěma dětmi, seděli přes uličku. Holčička mohla mít tři, kluk čtyři roky. Plus mínus. A zažil jsem věc, kterou jsem ještě nikdy takhle zblízka neviděl: máma za celou cestu z Prahy do Olomouce ani na minutu neodložila svůj telefon. Ani na minutu. Nelžu. Upřeně hleděla na displej mobilu a přejížděla prstem sem a tam.

Nechápal jsem. Ona se na ty svoje děti po celou dobu cesty vlastně ani nedívala. Když s nimi mluvila, tak pořád čučela do telefonu a dívala se na ně tak nějak úkosem. Drobci to čas od času zkusili:

Mami, ty něco hledáš? Ale ne.
Mami, ty něco hraješ? Ale ne.
Hraješ, viď? Ne.
Můžu se podívat? Ne.

Odpovídala tlumeným hlasem, jakoby duchem nepřítomná. Něco obdobného předváděly ale i její děti. Malý poposedával a díval se do tabletu. Holčička něco sledovala ve svém mobilu a pořád dokola kontrovala dobíjení baterky. Nepřítomné pohledy, všichni tři hleděli do monitorů, dětská tělíčka se pokyvují dopředu dozadu, máma duchem nepřítomná: rodina zombíků.

Proč se nedívají z okna?
Proč si spolu nepovídají?
Proč si nečtou?

Znovu mi došlo, že tablety a chytré telefony v sobě mají reálné riziko závislosti. Že když se to přežene, může to dopadnout zle. A že některé mámy si pomalu ale jistě zvykají, že mohou svoje děti odkládat k tabletům. Aby měly chvilku klid. A taky mi znovu došlo, že tablet vlastně není nic jiného než umělá placatá máma.

Technologie se dají využívat rozumně, jen je potřeba, aby dítě dostalo NEJPRVE co nejvíce REÁLNÝCH zážitků. A až POTOM ty VIRTUÁLNÍ.

60% českých domácností se nesejde ani jednou za den u společného jídla. Jsou každý zalezlí ve svém pokojí a surfují nebo sdílejí.

30% z těch, co se k večeři sejdou, u toho hraje televize.

Dá se s tím něco dělat? Dá. Technologie se dají využívat rozumně, jen je potřeba, aby dítě dostalo NEJPRVE co nejvíce REÁLNÝCH zážitků. A až POTOM ty VIRTUÁLNÍ. Když přijde tablet na řadu až jako druhý, může to být zajímavý zdroj poznání. Ale na prvním místě musí vždycky být skutečný život, skuteční lidé a reálné poznávání všemi smysly.

Doporučení pro život: dítěti do pěti let by se vůbec neměl dostat tablet do ruky. Tečka. A do tří let by se nemělo vůbec dívat na televizi. Tečka. Pokud jste svému dítěti tablet do ruky už dali a televizi jste zapnuli, začněte je pomalu odvykat, dříve než bude malér. Hrozí, že mu trvale a nevratně poškodíte jeho mozek.

A můžete začít tím, že si s dětmi začnete povídat při cestách ve vlaku.

zdroj: rodicevitani.cz

CAPARD: Třetí ročník konference, tentokrát na téma Informovaný rodič – spokojené dítě

CAPARD: Třetí ročník konference, tentokrát na téma Informovaný rodič – spokojené dítě

V sobotu 27. května 2017 se v aule pedagogické fakulty koná již 3. ročník celodenní konference pro rodiče, pedagogické pracovníky, psychology a další zájemce o problematiku rozvoje dětí. Stejně jako v loňském roce, kdy konference přilákala pozornost 183 účastníků a desítku odborných řečníků, bude i letos věnována správnému rozvoji předškolních dětí. I letos přivítá řadu odborníků z Čech a zahraničí.

„Pouze dobře informovaný rodič je schopen vytvořit vyvážené a stimulující prostředí a uspokojit tak dítěti jeho základní potřeby, jak po stránce fyziologické, tak emocionální,“ říká MUDr. Zuzana Ludvíková z asociace CAPARD.

Žijeme v neustále se měnícím, dynamickém světě, plného moderních technologií a je potřeba sebe i své děti naučit v tomto světe se orientovat tak, aby nebyly jeho otrokem, ale naopak využily všechny tyto možnosti pro rozvoj svého potenciálu. „My rodiče a také pedagogové jim musíme být dobrým průvodcem. Jedině tak se nám podaří vychovat spokojené a šťastné dítě, které dokáže naplno rozvíjet svůj vrozený potenciál“ vysvětluje Ludvíková.

Letošní konference připraví ve 2 blocích ucelený průřez základními vývojovými a výchovnými etapami života dítěte. Dobře informovaný rodič / pedagog je schopen vytvořit vyvážené a stimulující prostředí a uspokojit dítěti jeho základní potřeby, tak aby bylo spokojené.

Dopoledne se budeme věnovat moderním technologiím a jejich vliv na vývoj dětského mozku, dále pak tématům rozvoji řeči, pohyb a stravování dětí a také jak smyslovými podněty můžeme ovlivnit naše chování. Pokud se chcete dozvědět o možnosti komplexního rozvoje dítěte v rodině nebo, jak vychovat šťastné dítě, jaké jsou rozdíly ve výchově děvčat a chlapců nebo kdo je tedy v rodině pravdu na prvním místě, pak je právě pro Vás určen odpolední blok. Neváhejte a určitě si přijďte přednášky poslechnout!

Certifikace „Prověřeno CAPARD“
Certifikace „Prověřeno CAPARD“ hodnotí produkty/projekty z hlediska fyziologického vývoje dítěte. „Sledujeme oblasti rozvoje hrubé a jemné motoriky, senzomotoriky, percepčních a kognitivních schopností, stejně tak sociálních i emočních dovedností. Na hodnocení se podílí skupina odborníků, tak i rodiče, jejichž zkušenost přináší neodmyslitelný praktický pohled“ vysvětluje Ing. Martin Chalupský, předseda asociace CAPARD. Na konferenci budou oceněny další produkty, jež byly certifikovány asociací.

Návštěvníci se budou moci inspirovat také u partnerských stánků – FasTracKids, Ostrov objevů, Předškolní přípravka, Portál, Toypex, Play Wisely a řadě dalších.

Jak připravit dítě (i sebe) na školku

Jak připravit dítě (i sebe) na školku

Všechno je jednou poprvé. I první “osamostatňování se” naší ratolesti. Jak mu ulehčit jeho první krůčky do mateřské školy?

Pamatuji si to jako dnes. Můj syn začal chodit na tři dopoledne týdně do školky ve svých dvou letech a jednom měsíci. Původně jsem doufala, že spolu budeme doma tři roky, ale člověk míní a život mění. A musím přiznat, že to nebylo jednoduché ani pro jednoho z nás. Ačkoliv měl skvělou školku s velmi individuálním přístupem, začátky se neobešly bez slz a dokonce i zvracení.

Snažila jsem se být navenek důsledná a zároveň jednoznačná, ale když jsem ho do školky umístila, první týden jsem brečela taky. Dnes i tehdy jsem věděla, že jsme ani jeden ještě nebyli připraveni na čtyřhodinová odloučení třikrát týdně. Kromě sta pus, které jsem synovi vždycky před odchodem dala, plyšového králíka, aby ho ochránil a pomazlil, jsem ho naučila význam jedné věty, která nás už asi bude provázet celým naším životem: „I když s tebou nejsem pořád, jsem pořád schovaná ve tvém srdíčku a ty zase v mém.“

Jak pracovat se separací dítěte od rodiče?

Dítě ve třech letech (kdy v České republice obvykle chodí do školky) by už mělo být zvyklé na to, že jej občas pohlídá babička, teta nebo matčina kamarádka. Je dobré využít i „dětských koutků“ v obchodních centrech jako pozvolný nácvik separace. „Jsou děti, kterým to jde lehce (obě mé dcery), jiným to nejde vůbec (v dětství já). Chce to klid a trpělivost. Nakonec si do předškolního roku každé dítě na kolektiv zvykne.

Nejdůležitější je dát všemu čas. Nenutit dítě ke skotačení s kamarády ve školce, když si raději v koutku samo hraje. Je velká pravděpodobnost, že si časem najde kamaráda, který mu s včleněním do kolektivu pomůže. Čerpám z vlastních vzpomínek. Babička, které mne vychovávala, mi celé dětství říkala, že nemám být takový „bubák“ a víc si s dětmi hrát a povídat. Já si raději dělala své. Zlomilo se to až v pubertě,“ říká pediatrička Marta Šimůnková.

Jak dítě zvykat na školku?

Dobré je postupné zvykání na školku, nejdříve se seznámit s prostředím, potom dítě vyzvednout po obědě. A podle toho, jak dítě školku přijme, nechat odchod domů až po odpoledním spánku. Některé děti už po obědě nespí, pak je dobré vysvětlit, že stačí, když budou ležet a odpočívat.

„Má starší dcera, když jsem byla na rizikovém těhotenství doma a chtěla jsem ji vyzvedávat po obědě, to rezolutně odmítala. Říkala, že ve školce spát, protože s mámou je nuda. Pokud děti pláčou, nechtějí pustit rodiče, aby odešli, nesmí se rozloučení protahovat, nepostávat za plotem u dveří. Rozloučit se, dát pusu a slib, že odpoledne přijdu. Mnohé děti (a to vídám často) při rozloučení dělají srdcervoucí scény. Jakmile rodič zmizí z dohledu, slzy zmizí, na tváři se objeví potutelný úsměv a děti se vydají páchat rošťárny,“ vypráví Marta Šimůnková.

Novorozený sourozenec a nástup do školky

Co ale dělat, když máme doma novorozeného sourozence a je zrovna čas nástupu do školky toho staršího? „Nástup do školky by se měl v takovém případě o pár týdnů odložit. Dítě by si mělo být jisté i po příchodu sourozence svým postavením v rodině a láskou svých blízkých.

Mnohé děti vnímají bráchu či ségru jako soupeře. „Odložení“ do školky mohou pak vnímat jako projev toho, že se mu rodiče nechtějí věnovat, že mají malého sourozence radši. Po nástupu do školky je pak nutné dítě motivovat pozitivně. Miminko je ještě malé, lepší bude, když si půjdeš hrát s kamarády ve školce. Odpoledne pro tebe přijdu a budeme si hrát, číst, zpívat… A dodržet to!“ Vysvětluje Marta Šimůnková.

Co by mělo dítě zvládnout, aby mohlo nastoupit do školky, podle pediatričky Marty Šimůnkové:

Tuto otázku řeší všechny weby mateřských škol. Dítě by mělo být schopno sebeobsluhy:
Obout se a zout (tkaničky ještě nemusí umět zavázat, botky zaváže paní učitelka, výhodou jsou boty na sucháče)
Poznat své oblečení
Obléknout a svléknout si tričko, kalhoty, ponožky (paní učitelka pomůže, cení se snaha)
Sedět při jídle u stolu
Pít ze skleničky
Umýt si ruce mýdlem a utřít do ručníku
Umět používat záchod a včas si říci, pleny nejsou přípustné
Zvládat chůzi po schodech

O čem „předpisy“ do školky většinou nic neříkají je schopnost dorozumění. Pro dítě je zásadní, aby se mohlo s paní učitelkou a kamarády domluvit. Ve třech letech není ještě mluva (zejména u pánů kluků) perfektní, ale okolí by mělo dítěti v základu porozumět.

Převzato z: zena.cz, autor: Nina Vránová

Interaktivní video odhaluje, jak se během těhotenství proměňuje tělo ženy

Interaktivní video odhaluje, jak se během těhotenství proměňuje tělo ženy

V Muzeu vědy a průmyslu v americkém Chicagu bylo představeno interaktivní video s názvem „Dítě není jediná změna”. V něm je ukázáno, jak moc se proměňuje v těhotenství ženské tělo, včetně uspořádání vnitřních orgánů, aby se utvořilo dostatečné místo pro dítě.

Počítačové animace postupně ukazují veškeré proměny ženského těla i vnitřních orgánů, které ženy čekají v jednotlivých fázích těhotenství. Zatímco děloha se postupně rozšiřuje, střeva a žaludek jsou stlačovány, játra a ledviny posouvány nahoru, prsa se zvětšují.

Na záběrech je zachyceno vše od období, kdy se hladina estrogenu tisíckrát zvyšuje, přes období, kdy ženy mají zvláštní chutě a averze vůči určitým potravinám či kdy se dítě začne pohybovat 30krát za hodinu, až po uvolnění svalů a kloubů.

převzato z: novinky.cz

Fyziologický vývoj dětského mozku a jeho správná stimulace

Fyziologický vývoj dětského mozku a jeho správná stimulace

Dětský mozek má největší potenciál k rozvíjení během prvních tří let života. To je období, kdy bychom měli dítě co nejvíce stimulovat, věnovat se jeho správnému vývoji formou hry, poznávání a učení. Dítěti tak daleko více zjednodušíme jeho budoucí život, například pobyt ve škole.

Moje seznámení s tématikou
Před nedávnou dobou jsem měla možnost účastnit se konference s názvem Jak rozvíjet dětský potenciál? Pořádala ji Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí CAPARD, která vznikla v loňském roce a klade si za cíl podporovat právě správné rozvíjení dětí a jejich přirozených schopností. Musím říci, že jsem z konference byla velice nadšená neb byla plná zajímavých a hlavně cenných informací jak pro rodiče, učitele, vychovatele, tak širokou veřejnost. Mimo jiné se na ní prezentovaly i neméně zajímavé služby a produkty, hračky rozvíjející právě dětské myšlení, fantazii a tvořivost. Všechny přednášky, které zazněly, byly velice zajímavé, ovšem mě nejvíce zaujaly tři, které se přímo zabývaly rozvojem dětského mozku od narození až do cca 12 let. Konkrétní obsah přednášek bych vám ráda přiblížila v následujících řádcích.

První přednáška se jmenovala Fyziologický vývoj dětského mozku a přednášela ji MUDr. Zuzana Ludvíková, jež je lékařkou a zároveň zakladatelkou projektu „Ostrov Objevů“ – univerzita pro batolata, spoluzakladatelka CAPARD a členka Mensy ČR.

Druhé velice zajímavé přednášky na téma Jak nejlépe stimulovat dětský mozek se ujala Mgr. Ivana Vlková, která je speciální pedagožkou, autorkou stimulačního projektu „Předškolní přípravka“ a zároveň také spoluzakladatelkou CAPARD.

PhDr. Jitka Fořtíková přednášela na téma Intelektová stimulace dětí v raném věku: módní trend nebo nevyhnutelný směr pro budoucnost? Velice zajímavá přednáška, inspirující i hledající odpověď na to, jak děti nevychovávat, jakým směrem je nerozvíjet. Ona sama je ředitelkou Centra nadání a dále se věnuje například vzdělání účitelů mateřských a základních škol.

Lidský mozek
Jak možná již víte, základní stavební jednotkou lidského mozku je neuron (nervová buňka). Při narození mozek novorozeného dítěte obsahuje až 100 miliard neuronů. Počet je dán geneticky a je neměnný. V případě, že mozek pracuje naplno, odčerpávají neurony až 20% kyslíku, který lidské tělo vdechuje. Mimo jiné spotřebovává energii jako malá žárovka. Jeho váha může být až 1,4 kg a je jedním z největších orgánů v těle. Ovšem váha mozku není určitě přímo úměrná inteligenci člověka (například mozek Alberta Einstaina vážil jen 1,23 kg).

Dle informací, které jsem načerpala na přednášce paní doktorky Ludvíkové, jsou veškeré neurony vytvořeny již během narození, jejich počet se tedy nezmění, i přesto však mozek může dále růst a to prostřednictvím tzv. synapsí – spojení dvou neuronů sloužící k předávání vzruchů, informací. V současné době se synapsi říká také jednotka aktivity mozku. Každý neuron může vytvořit až 15 tis. synapsí v jeden okamžik. V mozku se za průměrný den zrodí až 70 tis. různých myšlenek.

Jak je na tom mozek dítěte?
Jak jsem již zmínila výše, mozek je (minimálně co se počtu neuronů týče) vytvořen hned po narození. Jak se bude dále zvětšovat, rozvíjet, záleží na nás rodičích, na prostředí, v kterém dítě vyrůstá, na tom, jak své děti budeme stimulovat, učit se s nimi, vysvětlovat, ukazovat okolní svět a vůbec mu připravovat zajímavé podněty k „zamyšlení“. Po narození novorozenci vykazují spíše nízkou hustotu synapsí, ovšem postupně dochází k jejímu prudkému zvýšení a ve 3 letech obsahuje mozek dítěte 2x více synapsí než mozek dospělého člověka.

Dle paní doktorky Jitky Fořtíkové dětský mozek nejvíce nasává a pracuje (prostě lehce se učí) právě mezi prvním a třetím rokem života. To také souvisí s nejtěžším úkolem, jaký mozek během života dostane – naučit se mluvit. „To některé děti zvládají už ve dvou letech, u některých se to rozvíjí až do čtyř, ale průměr jsou tři roky,“ vysvětlila Jitka Fořtíková. Za pomyslný konec tohoto lehkého a automatického nasávání do mozku lze označit dvanáctý rok života.

Ve vývoji mozku dítěte existují tzv. senzitivní periody (odborníci je označují jako „windows of opportunity“), které trvají právě do cca 12 let věku. Během nich se děti učí rychleji, snadněji a s větším významem než kdykoliv v budoucnu. Tato „okna příležitostí“ vyžadují mnoho různých a zajímavých podnětů k tomu, aby si mozek vytvořil a upevnil synapse. Jednoduše řečeno jsou to časové periody, kdy dítě nejlépe nasává a zpracovává informace, které si následně velice jednoduše ukládá a v budoucnu je dokáže prakticky optimálně využít.

Jak nejlépe využít „windows of opportunity“?
Jak zmínila Mgr. Ivana Vlková, chceme-li, aby naše dítě úspěšně, s lehkostí a s radostí zvládalo nároky, které na něj budou kladeny v budoucnu, třeba s nástupem do školy, mělo by zvládnout přirozeně přijímat, sledovat, zpracovávat a zapamatovat si nové podněty z okolí. Tuto schopnost bude mít za předpokladu, že se mu již od narození dostávalo podnětného prostředí i v oblasti smyslového vnímání. Rodiče správně stimulovali jeho mozek, prohlíželi si s ním obrázkové knížky, popisovali, co vidí – nejen v knize, ale i na procházkách, popisovali přírodu, zpívali si s dítětem, tvořili, malovali.

Jednoduše řečeno zaměstnávali co nejvíce všechny jeho smysly, nejlépe najednou… oko, jazyk, chuť, čich, hmat, sluch, emoční inteligenci.

Ona sama dále zmínila, kdy je vhodné jakou stránku u dětí rozvíjet: „Vývoj motoriky začíná ještě před narozením a nejlepší období pro její rozvoj trvá zhruba do dvou let. Emoční a sociální rozvoj začíná narozením, rozvíjí se též do dvou let. Stejně tak je do dvou let věku dítěte nejlepší období pro zrak. Slovní zásoba se otevírá v období 2 až 6 let. Druhý jazyk lze učit hned, nejlepší období pro rozvoj trvá do osmi až deseti let. Matematika a logika se nejlépe rozvíjejí od tří do šesti let. Okno příležitostí pro hudbu se otevírá okolo druhého roku života.“ To jsou velice zajímavé a cenné informace neb určitě každý svědomitý rodič chce, aby se jeho dítě rozvíjelo tím správným směrem a nejlepším způsobem.

Pro ukázku přikládám pod článkem několik fotek, které znázorňují, jak jednoduše je možné rozvíjet dětský mozek, například v domácím prostředí bez drahých hraček.

Čemu se nejlépe vyvarovat?
Zná to určitě každý rodič.. Když potřebujeme uvařit, uklidit, mít chvilku pro sebe, posadíme dítě před televizi nebo mu dáme do ruky tablet. Ano, jsou situace, kdy třeba není jiná možnost, ovšem tomuto „(ne)rozvoji“ dětského mozku bychom se měli spíše vyvarovat, resp. vůbec jej dítěti nedopřávat. Děti jsou totiž v tomto případě jednostranně zatěžovány v oblasti zrakového vnímání a tolik potřebná koordinace ruky a oka tzv. vizuomotorika, prostorového či sluchového vnímání je zatlačena do pozadí. To je třeba právě příčina toho, proč spousty dětí v této době neumí malovat, využít svoji fantazii, následkem může být to, že ve škole poté budou mít děti sníženou schopnost koncetrovat se na učení, na výklady učitele.

Věnujme proto svým dětem maximum času, věnujme se vzájemné interakci. Děti čas strávený s námi rodiči opravdu ocení.

Hodně štěstí při správném rozvoji vašich dětí!

zdroj: ProMaminky, autor: Jana Velinská

Co potřebují nadané děti?

Co potřebují nadané děti?

Pod pojmem nadané dítě si většina lidí představí malého génia, kterému jde matematika, rozumuje, vše umí vysvětlit, každého poučit, je sebevědomý a po všech stránkách nadaný a v životě nebude mít problémy a rozhodně uspěje – a že je tudíž hodný závidění. To je bohužel dost stereotypní představa. Okolo tohoto tématu je hodně otazníků, nesnází se správným jazykovým pojmenováním, diagnostikováním i vhodnou péčí – a hodně předsudků a zjednodušení.

Už označení nadané dítě je zavádějící. Nadání na něco má totiž téměř každé dítě, každý člověk. Je potřeba tedy zohlednit IQ. Pod pojmem nadané dítě chápeme totiž dítě, jehož inteligenční kvocient je vyšší než 130 – které má tedy velmi vysokou inteligenci. IQ se zjišťuje pomocí testů a měří se jimi převážně konvergentní inteligence, tedy schopnost logického úsudku, lineárního myšlení a úroveň kognitivních funkcí – které jsou u takových dětí ve srovnání s dětmi stejné věkové kategorie velmi nadprůměrné.

Spíš by se tedy mělo hovořit o velmi inteligentních dětech, aby výraz co nejlépe vystihoval podstatu věci. Celé se to však ještě komplikuje tím, že děti s velmi vysokou inteligencí nemají inteligenci pouze kvantitativně jinou, ale zároveň i kvalitativně jinou. To znamená, že myslí jinak. A protože myšlení je úzce spojeno s emocemi, jak prokázaly neurovědy, jejich odlišnost myšlení rovná se i odlišnosti vnímání a prožívání (a z toho vyplývající chování). Stejně jako myšlení je nadprůměrné a nadprůměrně rychlé (mozek těchto dětí je ve stavu zvýšené aktivace a zvýšené rychlosti zpracování podnětů a informací, rychlost je asi o 0,05 m/s vyšší na jeden bod inteligenčního kvocientu), je i prožívání silnější. Takové děti jsou velmi citlivé, vnímavé, emotivní, občas mohou působit přecitlivěle, jasnozřivě nebo idealisticky, také jsou empatické, protože silně vnímají nejen své emoce, ale i emoce druhých.

Ve snaze vyhnout se pojmům nadané nebo velmi nadané děti vzniklo označení děti s vysokým potenciálem (hlavně v Belgii). Ani toto označení však nevystihuje charakteristické osobnostní rysy takových dětí. A o ty jde především. Ve Francii se vžilo označení zebra. Kvůli podobnosti s tím, že žádná zebra nemá stejné pruhy, že je unikátní. To je ovšem do jisté míry také zavádějící, protože každý člověk i každé dítě je unikátní.

Nejde tedy o to, jak tyto děti pojmenovat (i když vědci jistě nějaký termín potřebují a my pro potřeby tohoto článku také – zvolím proto označení děti s vysokým potenciálem s vědomím jeho nedostatečnosti), protože každé pojmenování do určité míry selhává, ale jak je rozpoznat a jak o ně pečovat.

Umíme se „starat“ o děti s vysokou inteligencí tím, že jim zadáváme úkoly, rébusy a hry pro náročné. A tím zabavíme jejich intelekt. Umíme pečovat o děti s mentální deficiencí, rozumíme jejich osobnosti a tomu přizpůsobujeme naši péči. Zatím však neumíme s definitivní určitostí poznat děti s vysokým potenciálem a moc neumíme celistvě pečovat o jejich osobnost. Přitom lze předpokládat, že takových dětí bude pomalu přibývat, vycházíme-li z tzv. Flynnova efektu, který určuje, že průměrná hodnota IQ ve společnosti stoupá, zhruba o tři body za deset let.

Celé se to komplikuje i proto, že do toho vstupují další dvě proměnné: specifický způsob myšlení a fungování mozku a specifické osobnostní rysy těchto dětí.

Jak už bylo naznačeno, rychlost zpracování informací je velmi vysoká, a to způsobuje, že tyto informace jsou integrovány simultánně – vše se tedy v mozku objevuje zrychleně a zároveň jakoby se stejnou důležitostí, můžeme proto u těchto dětí mluvit o převažujícím divergentním druhu myšlení. Výhodou divergentního typu myšlení, na rozdíl od toho konvergentního, které jde uvážlivě, logicky a organizovaně vytyčenou cestou, je potenciál objevovat nové cesty a možnosti, tedy kreativita. A zde narážíme na spolehlivost IQ testů v diagnostice dětí s vysokým potenciálem, neboť IQ testy hlavně testují konvergentní typ myšlení. Může se tedy stát, že dítěti s vysokým potenciálem vyjde z testu IQ mezi 125 a 129 a nebude zařazeno mezi nadané, přestože vykazuje všechny osobnostní rysy této skupiny. Přestože potřebuje odpovídající zacházení a péči. Výsledek může být ovlivněn jednak divergentním způsobem uvažování, jednak vysokou emocionalitou, která když je negativní, může mít tendenci snižovat dítěti sebevědomí a brzdit ho ve výkonu. Proto je důležité při diagnostikování vzít do úvahy i osobnostní rysy.

Osobnostním rysem je zvýšená intenzita prožívání. To je dáno vysoce reaktivní amydalou, částí mozku, která je zodpovědná za citové prožívání a která jako první reaguje na obrazy, zvuky, vůně a počitky přicházející zvenčí. Je automatickým spouštěčem emocí. V takové situaci jsou děti s vysokým potenciálem doslova zavaleni či unášeni emocemi, jsou velmi zranitelné a jejich reakce pro nic netušící okolí může působit nepatřičně, výbušně, nepochopitelně až agresivně.

Děti s vysokým potenciálem se často zajímají o věci, které zajímají dospělé. Sledují televizní zprávy, dělají si starosti s osudem planety, zvířat, lidí a silně se jich to dotýká. Už v nízkém věku se trápí filozofickými otázkami, ptají se, jaký má život smysl. Cítí se osaměle, často mohou být samy o přestávce ve škole, mají pocit, že jim druzí nerozumí. To je na druhou stranu do určité míry logické, protože dětí, jako jsou ony, je v populaci jen něco málo přes dvě procenta. Zároveň jim to však snižuje sebevědomí. Často proto, že o skutečném důvodu nevědí. Dávají si to za vinu, odsuzují samy sebe za to, že jsou jiné, nevěří si. Tím ještě více podlamují svoji sebedůvěru, která už tak může být nízká tím, že vzhledem k vysoké inteligenci mají na sebe vysoké nároky, dávají si vysoké cíle, velké (nerealistické) úkoly, často bývají perfekcionisty, ale při sebemenším neúspěchu se cítí velmi zasaženi a pochybují o sobě.

Takže oproti tomu, co bychom očekávali, mnoho dětí s vysokým potenciálem žije v ústraní a trpí svou odlišností. Má nízké sebevědomí, které má vliv na výkon a úspěch. Očekávali bychom také, že děti s vysokou inteligencí budou všemu rozumět, a přitom tyto děti často mají pocit, že nerozumí téměř ničemu, že nerozumí lidem, nerozumí tomu, jak funguje tento svět, nechápou sociální kódy, neztotožňují se s hodnotami společnosti apod.

Mnoho rodičů a učitelů si myslí, že když se děti budou rozvíjet ve velkém množství kroužků, v různých oborech a činnostech, že musí uspět. Toho, co dítě prožívá, si často nevšímají. Začnou si toho všímat, až když se u dětí zhorší školní prospěch nebo chování. Většinou se jim zhorší proto, že si přestanou věřit nebo přestanou vidět v životě, který vedou, smysl.

Důležité je proto pečovat i o osobnost těchto dětí. Hlavně o emoční stránku, jak jsme si povšimli, neboť s intenzivním prožíváním se pojí nutnost rozvíjet schopnost sebeovládání (jako prevence vytváření různých obranných mechanizmů, kognitivní obrany, nebo dokonce false-self, které k pocitu štěstí a spokojenosti rozhodně nepřispějí). S vědomím toho, že člověk, který má obrovské znalosti a dovednosti, ale který má nízké sebevědomí a sebedůvěru, nakonec nemusí v životě uspět. Je tedy potřeba přirozeně rozvíjet i jejich emoční a sociální inteligenci – formou her a cvičení, které posilují jejich sebeuvědomění, sebedůvěru, sebeovládání i vztahové dovednosti. Nezbytné jsou také relaxační techniky a zklidnění – kvůli jejich intenzivnímu prožívání a vysoké emotivitě se mohou rychle a snadno unavit, přetížit, vystresovat. Klíčové je také to, aby aspoň občas mohly tyto děti trávit čas mezi „svými“. Na „obyčejném“ výletě, společném fotbalovém utkání apod., jen kvůli tomu pocitu, že jsou mezi „svými“. A hlavně nedělat z toho „vědu“, nepovažovat je za někoho výjimečného, to je jim nepříjemné. Nechodit s nimi k psychologovi – pokud samozřejmě situace není natolik patologická, že je to opravdu nutné. Snad nejvíc ze všeho potřebují od druhých, hlavně rodičů a učitelů důvěru, důvěru, že je dobré, že jsou takoví, jací jsou (ani lepší, ani horší, ani problematičtější). Pokud necítí důvěru, ale pochybnosti, uzavírají se do sebe, cítí se zrazeni a komunikace s nimi je ještě horší. Když cítí důvěru, jsou vstřícnější pracovat třeba i na zlepšení školního prospěchu.

Na závěr si ukážeme několik cvičení emočního a sociálního učení (které rozvíjí emoční inteligenci), které se mi osvědčily a které děti s vysokým potenciálem považují za smysluplné a které jim v životě pomáhají v situacích, kdy u nich nastanou – jak jinak než silné – negativní emoce.

První je „sluníčko v krabičce“. Cílem je vybavit si nějaký krásný a příjemný zážitek a znovu ho prožít – a snažit se udělat tak vždy v náročné situaci pro zklidnění a její lepší zvládnutí. Kouč a dítě si o tom společně povídají. Dítě si může zavřít oči, aby nebylo rušeno a mohlo se plně soustředit na zážitek. Představuje si, že je znovu na příjemném místě, detailně ho popíše a procítí postupně všemi smysly, jak na něj místo působí. Často si děti vybavují pláž – představí si, jak je písek bodá do kůže a snaží se to opravdu cítit, nadechnou se, aby ucítily všechny vůně, vůně moře a písku, slyší zvuky, cítí, jak je pálí slunce na kůži. Nakonec si uvědomí, jak se cítí v srdci. Často se usmějí. Cvičení vychází z poznatku, že mozek reaguje téměř stejně v situaci, kterou prožíváme, i v situaci, kterou si vybavujeme znovu ve vzpomínkách. Má moc dětem zlepšit náladu, posílit je a zklidnit.

Další je technika rozvíjející emoční inteligenci, konkrétně sebeuvědomění, uzpůsobená dětem s názvem „Někdo řekl“. Sebeuvědomění se týká těla a má opět za cíl zklidnění a posílení sebedůvěry a pozornosti (posílení soustředění už samo o sobě zlepšuje náladu). Například Jana řekla:“ Stiskněte pravé zápěstí.“ nebo „ Dejte levou ruku v pěst.“ „Položte pravou ruku na břicho a zhluboka se nadechněte.“ Po každé větě je důležité, aby se děti plně soustředily na to, co dělají, a uvědomily si, co cítí v danou chvíli, mohou své pocity sdílet s druhými. Takové cvičení odbourává stres a napětí a snižuje přetížení z učení, posiluje sebeuvědomění. Přirozené přijetí a respektování emocí je samozřejmostí.

Nebo cvičení s kelímkem. Naplníme kelímek do půlky vodou a necháme kolovat. Zatím to nevyžaduje zvláštní pozornost. Postupně vodu přiléváme až po okraj kelímku. Necháme opět kolovat. Nyní se už děti musí maximálně soustředit, aby se voda nevylila. Plné soustředění posiluje sebeuvědomění a spolupráce s druhými přispívá k vztahovým dovednostem. U dětí s vysokým potenciálem bychom neměli opomíjet i rozvoj emoční a sociální, neboť právě zde jsou veliká rizika případného neúspěchu nebo toho, že svůj život neprožijí šťastně. A o štěstí našich dětí nám přece jde především!

zdroj: www.psychologie.cz

Komentář: K čemu je domácí úkol?

Komentář: K čemu je domácí úkol?

Školní hodina končí a celá třída je napjatá. Všichni tiše vyčkávají, jestli dojde na zadávání domácího úkolu. Jaký to má vlastně smysl?

Snad nikdy jsem nevnímal domácí úkoly jako něco pozitivního. Alespoň na prvním stupni jsem měl podporu celé rodiny, která mi s úkoly kdykoliv pomohla. Jak se ale zvyšovala obtížnost učiva, přibývalo domácích úkolů a ochota rodiny opadala. Naše učitelka matematiky se příliš neobtěžovala vysvětlováním látky a raději ji hned zadala jako práci na doma. Jaká je asi motivace člověka řešit ve volném čase něco, čemu vlastně vůbec nerozumí? Přiznám se, že tehdy jsem ztratil o matematiku zájem.

Nic se nezměnilo ani na gymnáziu, kdy jsem úkoly zvládal s pomocí spolužáků většinou těsně před hodinou. A nebyl jsem sám: o přestávce se kolem vytvořily menší hloučky spolužáků a v každém byl někdo, kdo látce zhruba rozuměl a snažil se ji vysvětlit. Nebo jsme dávali fragmenty svých úkolů dohromady a společně se dobrali řešení.

Ve skupině jsme totiž daný problém dokázali vyřešit za chvíli, navíc jsme si vysvětlováním látku zopakovali. Pokud jsem však úkol dělal sám, většinu času jsem strávil hledáním postupů na internetu, propadáním zoufalství a pokud šlo vše dobře, tak jsem stejně dokončil jen část úlohy.

Praxe pro budoucí učitele

Jaký měl být pravý význam úkolů? Někdy jsem měl pocit, že tím učitelé suplují svoji neschopnost látku efektivně vysvětlit v hodině. Nebylo by pak místo toho, aby student hledal vysvětlení na internetu, lepší vytvořit odpolední seminář? Asi nejsem sám, kdo třeba v matematice látku pochopil až u tabule, kde musel učiteli vysvětlit, jak se dá příklad vypočítat. Čím vyšší ročník, tím menší smysl domácí úkoly mají.

Samozřejmě se studenti díky nim učí potřebné pracovní morálce a občas i troše samostatnosti. Otázkou tak není, zda vůbec úkoly dávat, ale spíše jaké úkoly by to měly být. Například v přírodopise v osmé třídě jsme měli nakreslit další vývojový stupeň člověka a i největší lajdáci si s radostí vzpomněli na sci-fi filmy plné prapodivných civilizací. Po tomto banálním, leč kreativním a zábavném úkolu neměla učitelka problém získat si naši pozornost a vysvětlit nám evoluci lidského těla.

Nadměrně zatěžovat žáky domácími úkoly je pro celý systém kontraproduktivní. Bylo by mnohem lepší, kdyby studenti spíše trávili čas ve škole při zvláštních hodinách typu semináře nebo doučování, kde by byl čas látku opakovat i vysvětlit. A není přece nutné, aby takové kurzy vedli naši učitelé, klidně by to mohli být studenti pedagogiky. Ti by tak získali potřebnou praxi i jistotu před davem roztržitých puberťáků.

Studenti by si díky tomu nemuseli šetřit energii na sáhodlouhé počítání příkladů v obýváku u televize. Místo toho by se mohli o témata, o kterých se učí, zajímat sami, nejlépe tvůrčí formou, která nevyžaduje kvanta znalostí.

Není přeci nutné, aby žáci druhého stupně četli čítanku v hodinách a doma dělali rozbory vět. Pokud naopak učitel zadá studentům četbu a triviálními otázkami prověří, zda si žáci text otevřeli, nejen že to připraví studenty na zodpovědnost vysokoškolského studia, ale hlavně se nebude muset celá rodina sklánět nad sešitem a hledat příslovečná určení a přívlastky. Stejně tak není nutné psát ve školách slohy: ideálním způsobem, jak nenásilně zaplnit studentovo odpoledne a ušetřený čas věnovat výuce, je přece psaní úvah.

Školní zvonění neznamená, že učitel může neomezeně plýtvat volným časem žáků, spíš by měl každou minutu, kterou po nich vyžaduje, dokázat smysluplně naplnit. Domácí úkol má vypadat jinak než mnohahodinové trápení, na které ve škole naváže nečekaný test.
Autor: Michal Tomeš; zdroj: e15.cz

Ako začať učiť deti domácim povinnostiam podľa Marie Montessori

Ako začať učiť deti domácim povinnostiam podľa Marie Montessori

Pedagogika Marie Montessori je pokladaná za alternatívny prístup k výchove a vzdelávaniu detí, ale keď sa na ňu pozrieme zblízka, stavia na prirodzených každodenných interakciách medzi rodičmi, učiteľmi a deťmi. Jeden z najväčších darov, ktoré môžeme deťom dať, je ich schopnosť samostatne sa o seba postarať a to v sebe zahŕňa starostlivosť o seba a svoje okolie. Ale kedy s tým začať? Kedy si dieťa dokáže samo dôkladne umyť zuby, ustlať posteľ, upratať izbu, či navariť?
Pri odpovedaní na tieto otázky sa rodičia delia do niekoľkých táborov. Jedni chcú svojim deťom zabezpečiť úžasné detstvo, dieťa predsa nie je otrok, ktorý má robiť prácu dospelých… No v skutočnosti z nich vychovávajú pohodlných adolescentov, ktorí si nedokážu navariť ani oprať. Ďalšia skupina by síce pomoc detí ocenila, ale myslia si, že deti to nedokážu urobiť dostatočne rýchlo a kvalitne, chýba im teda trpezlivosť a vychovávajú deti, ktoré sa do ničoho nepustia, lebo dopredu vedia, že to nebude dosť dobré.

Podľa Marie Montessori sú tieto námietky neopodstatnené. Psychológia nám hovorí, že základným predpokladom úspešného života je schopnosť adaptácie, teda prispôsobenia sa svojmu prostrediu. V útlom veku adaptácia prebieha napodobňovaním najbližšej rodiny. Práve v tomto veku môžeme deťom vštepiť všetky dobré návyky úplne jednoduchým spôsobom – dovoľme im pracovať spolu s nami. Nebudú to vnímať ako nenávidenú povinnosť, ale ako spôsob ako byť užitočný. Maria Montessori založila v roku 1911 školu postavenú na jednoduchom princípe – deti sa viac naučia počas činnosti ako počas počúvania výkladu. Rozšírila to aj do domácností svojich žiakov, kde domáce povinnosti pomáhali upevňovať ich charakter a sebavedomie, pretože odrážali ich potrebnosť a samostatnosť.

Začať teda môžeme už od dvoch rokov dieťaťa. Aby sme predišli jeho frustrácii, musíme mu najprv ukázať ako sa čo robí a aký má byť výsledok činnosti. Najskôr by sme mali byť pri ňom a pomáhať mu alebo ho povzbudzovať. Nie je však vhodné dávať za domácu prácu akékoľvek odmeny, tou je totiž harmonický domov, ktorý spoločne tvoríme. Ak napríklad učíme trojročné dieťa prestrieť stôl, musíme mu najskôr ukázať, ako prestrieť obrus, kam položiť taniere, poháre a príbory. Ako dieťa rastie, povinnosti mu pribúdajú, preto je vhodné vytvoriť magnetickú tabuľu alebo nástenku s obrázkami opisujúcimi domáce práce, ktoré má na starosti. Základom je, aby mohlo po odložení hračiek alebo utretí prachu premiestniť obrázok do kolónky “splnené” a získalo tak dobrý pocit z odvedenej práce. Zároveň sa poistíme, že dieťa na niečo nezabudne. Na vytvorenie dobrého návyku (ako i zlozvyku) totiž potrebuje každý človek minimálne 21 dní. Preto je potrebná dôslednosť a vyhýbanie sa tomu, aby dieťa pomáhalo len ak máme čas alebo keď nám to práve napadne. Režim a denná rutina prinášajú nielen dobré návyky, ale i pocit istoty a bezpečia u dieťaťa.

Inšpirovali sme vás, ale neviete ako začať? Prvým krokom môže byť vytlačenie názornej tabuľky, ktorej autorkou je Maria Montessori, kde opisuje povinnosti dieťaťa podľa veku. Nebojte sa, nechceme od vás, aby ste vychovávali dokonalé deti. Pri bližšom pohľade totiž zistíte, že jednotlivé činnosti na seba nadväzujú a ako dieťa rastie, iba sa v nich zdokonaľuje.

Domáce práce pre deti podľa veku
(Maria Montessori)

zdroj: https://eduworld.sk/cd/jaroslava-konickova/812/ako-zacat-ucit-male-deti-domacim-povinnostiam