CAPARD: Třetí ročník konference, tentokrát na téma Informovaný rodič – spokojené dítě

CAPARD: Třetí ročník konference, tentokrát na téma Informovaný rodič – spokojené dítě

V sobotu 27. května 2017 se v aule pedagogické fakulty koná již 3. ročník celodenní konference pro rodiče, pedagogické pracovníky, psychology a další zájemce o problematiku rozvoje dětí. Stejně jako v loňském roce, kdy konference přilákala pozornost 183 účastníků a desítku odborných řečníků, bude i letos věnována správnému rozvoji předškolních dětí. I letos přivítá řadu odborníků z Čech a zahraničí.

„Pouze dobře informovaný rodič je schopen vytvořit vyvážené a stimulující prostředí a uspokojit tak dítěti jeho základní potřeby, jak po stránce fyziologické, tak emocionální,“ říká MUDr. Zuzana Ludvíková z asociace CAPARD.

Žijeme v neustále se měnícím, dynamickém světě, plného moderních technologií a je potřeba sebe i své děti naučit v tomto světe se orientovat tak, aby nebyly jeho otrokem, ale naopak využily všechny tyto možnosti pro rozvoj svého potenciálu. „My rodiče a také pedagogové jim musíme být dobrým průvodcem. Jedině tak se nám podaří vychovat spokojené a šťastné dítě, které dokáže naplno rozvíjet svůj vrozený potenciál“ vysvětluje Ludvíková.

Letošní konference připraví ve 2 blocích ucelený průřez základními vývojovými a výchovnými etapami života dítěte. Dobře informovaný rodič / pedagog je schopen vytvořit vyvážené a stimulující prostředí a uspokojit dítěti jeho základní potřeby, tak aby bylo spokojené.

Dopoledne se budeme věnovat moderním technologiím a jejich vliv na vývoj dětského mozku, dále pak tématům rozvoji řeči, pohyb a stravování dětí a také jak smyslovými podněty můžeme ovlivnit naše chování. Pokud se chcete dozvědět o možnosti komplexního rozvoje dítěte v rodině nebo, jak vychovat šťastné dítě, jaké jsou rozdíly ve výchově děvčat a chlapců nebo kdo je tedy v rodině pravdu na prvním místě, pak je právě pro Vás určen odpolední blok. Neváhejte a určitě si přijďte přednášky poslechnout!

Certifikace „Prověřeno CAPARD“
Certifikace „Prověřeno CAPARD“ hodnotí produkty/projekty z hlediska fyziologického vývoje dítěte. „Sledujeme oblasti rozvoje hrubé a jemné motoriky, senzomotoriky, percepčních a kognitivních schopností, stejně tak sociálních i emočních dovedností. Na hodnocení se podílí skupina odborníků, tak i rodiče, jejichž zkušenost přináší neodmyslitelný praktický pohled“ vysvětluje Ing. Martin Chalupský, předseda asociace CAPARD. Na konferenci budou oceněny další produkty, jež byly certifikovány asociací.

Návštěvníci se budou moci inspirovat také u partnerských stánků – FasTracKids, Ostrov objevů, Předškolní přípravka, Portál, Toypex, Play Wisely a řadě dalších.

Jak připravit dítě (i sebe) na školku

Jak připravit dítě (i sebe) na školku

Všechno je jednou poprvé. I první “osamostatňování se” naší ratolesti. Jak mu ulehčit jeho první krůčky do mateřské školy?

Pamatuji si to jako dnes. Můj syn začal chodit na tři dopoledne týdně do školky ve svých dvou letech a jednom měsíci. Původně jsem doufala, že spolu budeme doma tři roky, ale člověk míní a život mění. A musím přiznat, že to nebylo jednoduché ani pro jednoho z nás. Ačkoliv měl skvělou školku s velmi individuálním přístupem, začátky se neobešly bez slz a dokonce i zvracení.

Snažila jsem se být navenek důsledná a zároveň jednoznačná, ale když jsem ho do školky umístila, první týden jsem brečela taky. Dnes i tehdy jsem věděla, že jsme ani jeden ještě nebyli připraveni na čtyřhodinová odloučení třikrát týdně. Kromě sta pus, které jsem synovi vždycky před odchodem dala, plyšového králíka, aby ho ochránil a pomazlil, jsem ho naučila význam jedné věty, která nás už asi bude provázet celým naším životem: „I když s tebou nejsem pořád, jsem pořád schovaná ve tvém srdíčku a ty zase v mém.“

Jak pracovat se separací dítěte od rodiče?

Dítě ve třech letech (kdy v České republice obvykle chodí do školky) by už mělo být zvyklé na to, že jej občas pohlídá babička, teta nebo matčina kamarádka. Je dobré využít i „dětských koutků“ v obchodních centrech jako pozvolný nácvik separace. „Jsou děti, kterým to jde lehce (obě mé dcery), jiným to nejde vůbec (v dětství já). Chce to klid a trpělivost. Nakonec si do předškolního roku každé dítě na kolektiv zvykne.

Nejdůležitější je dát všemu čas. Nenutit dítě ke skotačení s kamarády ve školce, když si raději v koutku samo hraje. Je velká pravděpodobnost, že si časem najde kamaráda, který mu s včleněním do kolektivu pomůže. Čerpám z vlastních vzpomínek. Babička, které mne vychovávala, mi celé dětství říkala, že nemám být takový „bubák“ a víc si s dětmi hrát a povídat. Já si raději dělala své. Zlomilo se to až v pubertě,“ říká pediatrička Marta Šimůnková.

Jak dítě zvykat na školku?

Dobré je postupné zvykání na školku, nejdříve se seznámit s prostředím, potom dítě vyzvednout po obědě. A podle toho, jak dítě školku přijme, nechat odchod domů až po odpoledním spánku. Některé děti už po obědě nespí, pak je dobré vysvětlit, že stačí, když budou ležet a odpočívat.

„Má starší dcera, když jsem byla na rizikovém těhotenství doma a chtěla jsem ji vyzvedávat po obědě, to rezolutně odmítala. Říkala, že ve školce spát, protože s mámou je nuda. Pokud děti pláčou, nechtějí pustit rodiče, aby odešli, nesmí se rozloučení protahovat, nepostávat za plotem u dveří. Rozloučit se, dát pusu a slib, že odpoledne přijdu. Mnohé děti (a to vídám často) při rozloučení dělají srdcervoucí scény. Jakmile rodič zmizí z dohledu, slzy zmizí, na tváři se objeví potutelný úsměv a děti se vydají páchat rošťárny,“ vypráví Marta Šimůnková.

Novorozený sourozenec a nástup do školky

Co ale dělat, když máme doma novorozeného sourozence a je zrovna čas nástupu do školky toho staršího? „Nástup do školky by se měl v takovém případě o pár týdnů odložit. Dítě by si mělo být jisté i po příchodu sourozence svým postavením v rodině a láskou svých blízkých.

Mnohé děti vnímají bráchu či ségru jako soupeře. „Odložení“ do školky mohou pak vnímat jako projev toho, že se mu rodiče nechtějí věnovat, že mají malého sourozence radši. Po nástupu do školky je pak nutné dítě motivovat pozitivně. Miminko je ještě malé, lepší bude, když si půjdeš hrát s kamarády ve školce. Odpoledne pro tebe přijdu a budeme si hrát, číst, zpívat… A dodržet to!“ Vysvětluje Marta Šimůnková.

Co by mělo dítě zvládnout, aby mohlo nastoupit do školky, podle pediatričky Marty Šimůnkové:

Tuto otázku řeší všechny weby mateřských škol. Dítě by mělo být schopno sebeobsluhy:
Obout se a zout (tkaničky ještě nemusí umět zavázat, botky zaváže paní učitelka, výhodou jsou boty na sucháče)
Poznat své oblečení
Obléknout a svléknout si tričko, kalhoty, ponožky (paní učitelka pomůže, cení se snaha)
Sedět při jídle u stolu
Pít ze skleničky
Umýt si ruce mýdlem a utřít do ručníku
Umět používat záchod a včas si říci, pleny nejsou přípustné
Zvládat chůzi po schodech

O čem „předpisy“ do školky většinou nic neříkají je schopnost dorozumění. Pro dítě je zásadní, aby se mohlo s paní učitelkou a kamarády domluvit. Ve třech letech není ještě mluva (zejména u pánů kluků) perfektní, ale okolí by mělo dítěti v základu porozumět.

Převzato z: zena.cz, autor: Nina Vránová

Interaktivní video odhaluje, jak se během těhotenství proměňuje tělo ženy

Interaktivní video odhaluje, jak se během těhotenství proměňuje tělo ženy

V Muzeu vědy a průmyslu v americkém Chicagu bylo představeno interaktivní video s názvem „Dítě není jediná změna”. V něm je ukázáno, jak moc se proměňuje v těhotenství ženské tělo, včetně uspořádání vnitřních orgánů, aby se utvořilo dostatečné místo pro dítě.

Počítačové animace postupně ukazují veškeré proměny ženského těla i vnitřních orgánů, které ženy čekají v jednotlivých fázích těhotenství. Zatímco děloha se postupně rozšiřuje, střeva a žaludek jsou stlačovány, játra a ledviny posouvány nahoru, prsa se zvětšují.

Na záběrech je zachyceno vše od období, kdy se hladina estrogenu tisíckrát zvyšuje, přes období, kdy ženy mají zvláštní chutě a averze vůči určitým potravinám či kdy se dítě začne pohybovat 30krát za hodinu, až po uvolnění svalů a kloubů.

převzato z: novinky.cz

Co potřebují nadané děti?

Co potřebují nadané děti?

Pod pojmem nadané dítě si většina lidí představí malého génia, kterému jde matematika, rozumuje, vše umí vysvětlit, každého poučit, je sebevědomý a po všech stránkách nadaný a v životě nebude mít problémy a rozhodně uspěje – a že je tudíž hodný závidění. To je bohužel dost stereotypní představa. Okolo tohoto tématu je hodně otazníků, nesnází se správným jazykovým pojmenováním, diagnostikováním i vhodnou péčí – a hodně předsudků a zjednodušení.

Už označení nadané dítě je zavádějící. Nadání na něco má totiž téměř každé dítě, každý člověk. Je potřeba tedy zohlednit IQ. Pod pojmem nadané dítě chápeme totiž dítě, jehož inteligenční kvocient je vyšší než 130 – které má tedy velmi vysokou inteligenci. IQ se zjišťuje pomocí testů a měří se jimi převážně konvergentní inteligence, tedy schopnost logického úsudku, lineárního myšlení a úroveň kognitivních funkcí – které jsou u takových dětí ve srovnání s dětmi stejné věkové kategorie velmi nadprůměrné.

Spíš by se tedy mělo hovořit o velmi inteligentních dětech, aby výraz co nejlépe vystihoval podstatu věci. Celé se to však ještě komplikuje tím, že děti s velmi vysokou inteligencí nemají inteligenci pouze kvantitativně jinou, ale zároveň i kvalitativně jinou. To znamená, že myslí jinak. A protože myšlení je úzce spojeno s emocemi, jak prokázaly neurovědy, jejich odlišnost myšlení rovná se i odlišnosti vnímání a prožívání (a z toho vyplývající chování). Stejně jako myšlení je nadprůměrné a nadprůměrně rychlé (mozek těchto dětí je ve stavu zvýšené aktivace a zvýšené rychlosti zpracování podnětů a informací, rychlost je asi o 0,05 m/s vyšší na jeden bod inteligenčního kvocientu), je i prožívání silnější. Takové děti jsou velmi citlivé, vnímavé, emotivní, občas mohou působit přecitlivěle, jasnozřivě nebo idealisticky, také jsou empatické, protože silně vnímají nejen své emoce, ale i emoce druhých.

Ve snaze vyhnout se pojmům nadané nebo velmi nadané děti vzniklo označení děti s vysokým potenciálem (hlavně v Belgii). Ani toto označení však nevystihuje charakteristické osobnostní rysy takových dětí. A o ty jde především. Ve Francii se vžilo označení zebra. Kvůli podobnosti s tím, že žádná zebra nemá stejné pruhy, že je unikátní. To je ovšem do jisté míry také zavádějící, protože každý člověk i každé dítě je unikátní.

Nejde tedy o to, jak tyto děti pojmenovat (i když vědci jistě nějaký termín potřebují a my pro potřeby tohoto článku také – zvolím proto označení děti s vysokým potenciálem s vědomím jeho nedostatečnosti), protože každé pojmenování do určité míry selhává, ale jak je rozpoznat a jak o ně pečovat.

Umíme se „starat“ o děti s vysokou inteligencí tím, že jim zadáváme úkoly, rébusy a hry pro náročné. A tím zabavíme jejich intelekt. Umíme pečovat o děti s mentální deficiencí, rozumíme jejich osobnosti a tomu přizpůsobujeme naši péči. Zatím však neumíme s definitivní určitostí poznat děti s vysokým potenciálem a moc neumíme celistvě pečovat o jejich osobnost. Přitom lze předpokládat, že takových dětí bude pomalu přibývat, vycházíme-li z tzv. Flynnova efektu, který určuje, že průměrná hodnota IQ ve společnosti stoupá, zhruba o tři body za deset let.

Celé se to komplikuje i proto, že do toho vstupují další dvě proměnné: specifický způsob myšlení a fungování mozku a specifické osobnostní rysy těchto dětí.

Jak už bylo naznačeno, rychlost zpracování informací je velmi vysoká, a to způsobuje, že tyto informace jsou integrovány simultánně – vše se tedy v mozku objevuje zrychleně a zároveň jakoby se stejnou důležitostí, můžeme proto u těchto dětí mluvit o převažujícím divergentním druhu myšlení. Výhodou divergentního typu myšlení, na rozdíl od toho konvergentního, které jde uvážlivě, logicky a organizovaně vytyčenou cestou, je potenciál objevovat nové cesty a možnosti, tedy kreativita. A zde narážíme na spolehlivost IQ testů v diagnostice dětí s vysokým potenciálem, neboť IQ testy hlavně testují konvergentní typ myšlení. Může se tedy stát, že dítěti s vysokým potenciálem vyjde z testu IQ mezi 125 a 129 a nebude zařazeno mezi nadané, přestože vykazuje všechny osobnostní rysy této skupiny. Přestože potřebuje odpovídající zacházení a péči. Výsledek může být ovlivněn jednak divergentním způsobem uvažování, jednak vysokou emocionalitou, která když je negativní, může mít tendenci snižovat dítěti sebevědomí a brzdit ho ve výkonu. Proto je důležité při diagnostikování vzít do úvahy i osobnostní rysy.

Osobnostním rysem je zvýšená intenzita prožívání. To je dáno vysoce reaktivní amydalou, částí mozku, která je zodpovědná za citové prožívání a která jako první reaguje na obrazy, zvuky, vůně a počitky přicházející zvenčí. Je automatickým spouštěčem emocí. V takové situaci jsou děti s vysokým potenciálem doslova zavaleni či unášeni emocemi, jsou velmi zranitelné a jejich reakce pro nic netušící okolí může působit nepatřičně, výbušně, nepochopitelně až agresivně.

Děti s vysokým potenciálem se často zajímají o věci, které zajímají dospělé. Sledují televizní zprávy, dělají si starosti s osudem planety, zvířat, lidí a silně se jich to dotýká. Už v nízkém věku se trápí filozofickými otázkami, ptají se, jaký má život smysl. Cítí se osaměle, často mohou být samy o přestávce ve škole, mají pocit, že jim druzí nerozumí. To je na druhou stranu do určité míry logické, protože dětí, jako jsou ony, je v populaci jen něco málo přes dvě procenta. Zároveň jim to však snižuje sebevědomí. Často proto, že o skutečném důvodu nevědí. Dávají si to za vinu, odsuzují samy sebe za to, že jsou jiné, nevěří si. Tím ještě více podlamují svoji sebedůvěru, která už tak může být nízká tím, že vzhledem k vysoké inteligenci mají na sebe vysoké nároky, dávají si vysoké cíle, velké (nerealistické) úkoly, často bývají perfekcionisty, ale při sebemenším neúspěchu se cítí velmi zasaženi a pochybují o sobě.

Takže oproti tomu, co bychom očekávali, mnoho dětí s vysokým potenciálem žije v ústraní a trpí svou odlišností. Má nízké sebevědomí, které má vliv na výkon a úspěch. Očekávali bychom také, že děti s vysokou inteligencí budou všemu rozumět, a přitom tyto děti často mají pocit, že nerozumí téměř ničemu, že nerozumí lidem, nerozumí tomu, jak funguje tento svět, nechápou sociální kódy, neztotožňují se s hodnotami společnosti apod.

Mnoho rodičů a učitelů si myslí, že když se děti budou rozvíjet ve velkém množství kroužků, v různých oborech a činnostech, že musí uspět. Toho, co dítě prožívá, si často nevšímají. Začnou si toho všímat, až když se u dětí zhorší školní prospěch nebo chování. Většinou se jim zhorší proto, že si přestanou věřit nebo přestanou vidět v životě, který vedou, smysl.

Důležité je proto pečovat i o osobnost těchto dětí. Hlavně o emoční stránku, jak jsme si povšimli, neboť s intenzivním prožíváním se pojí nutnost rozvíjet schopnost sebeovládání (jako prevence vytváření různých obranných mechanizmů, kognitivní obrany, nebo dokonce false-self, které k pocitu štěstí a spokojenosti rozhodně nepřispějí). S vědomím toho, že člověk, který má obrovské znalosti a dovednosti, ale který má nízké sebevědomí a sebedůvěru, nakonec nemusí v životě uspět. Je tedy potřeba přirozeně rozvíjet i jejich emoční a sociální inteligenci – formou her a cvičení, které posilují jejich sebeuvědomění, sebedůvěru, sebeovládání i vztahové dovednosti. Nezbytné jsou také relaxační techniky a zklidnění – kvůli jejich intenzivnímu prožívání a vysoké emotivitě se mohou rychle a snadno unavit, přetížit, vystresovat. Klíčové je také to, aby aspoň občas mohly tyto děti trávit čas mezi „svými“. Na „obyčejném“ výletě, společném fotbalovém utkání apod., jen kvůli tomu pocitu, že jsou mezi „svými“. A hlavně nedělat z toho „vědu“, nepovažovat je za někoho výjimečného, to je jim nepříjemné. Nechodit s nimi k psychologovi – pokud samozřejmě situace není natolik patologická, že je to opravdu nutné. Snad nejvíc ze všeho potřebují od druhých, hlavně rodičů a učitelů důvěru, důvěru, že je dobré, že jsou takoví, jací jsou (ani lepší, ani horší, ani problematičtější). Pokud necítí důvěru, ale pochybnosti, uzavírají se do sebe, cítí se zrazeni a komunikace s nimi je ještě horší. Když cítí důvěru, jsou vstřícnější pracovat třeba i na zlepšení školního prospěchu.

Na závěr si ukážeme několik cvičení emočního a sociálního učení (které rozvíjí emoční inteligenci), které se mi osvědčily a které děti s vysokým potenciálem považují za smysluplné a které jim v životě pomáhají v situacích, kdy u nich nastanou – jak jinak než silné – negativní emoce.

První je „sluníčko v krabičce“. Cílem je vybavit si nějaký krásný a příjemný zážitek a znovu ho prožít – a snažit se udělat tak vždy v náročné situaci pro zklidnění a její lepší zvládnutí. Kouč a dítě si o tom společně povídají. Dítě si může zavřít oči, aby nebylo rušeno a mohlo se plně soustředit na zážitek. Představuje si, že je znovu na příjemném místě, detailně ho popíše a procítí postupně všemi smysly, jak na něj místo působí. Často si děti vybavují pláž – představí si, jak je písek bodá do kůže a snaží se to opravdu cítit, nadechnou se, aby ucítily všechny vůně, vůně moře a písku, slyší zvuky, cítí, jak je pálí slunce na kůži. Nakonec si uvědomí, jak se cítí v srdci. Často se usmějí. Cvičení vychází z poznatku, že mozek reaguje téměř stejně v situaci, kterou prožíváme, i v situaci, kterou si vybavujeme znovu ve vzpomínkách. Má moc dětem zlepšit náladu, posílit je a zklidnit.

Další je technika rozvíjející emoční inteligenci, konkrétně sebeuvědomění, uzpůsobená dětem s názvem „Někdo řekl“. Sebeuvědomění se týká těla a má opět za cíl zklidnění a posílení sebedůvěry a pozornosti (posílení soustředění už samo o sobě zlepšuje náladu). Například Jana řekla:“ Stiskněte pravé zápěstí.“ nebo „ Dejte levou ruku v pěst.“ „Položte pravou ruku na břicho a zhluboka se nadechněte.“ Po každé větě je důležité, aby se děti plně soustředily na to, co dělají, a uvědomily si, co cítí v danou chvíli, mohou své pocity sdílet s druhými. Takové cvičení odbourává stres a napětí a snižuje přetížení z učení, posiluje sebeuvědomění. Přirozené přijetí a respektování emocí je samozřejmostí.

Nebo cvičení s kelímkem. Naplníme kelímek do půlky vodou a necháme kolovat. Zatím to nevyžaduje zvláštní pozornost. Postupně vodu přiléváme až po okraj kelímku. Necháme opět kolovat. Nyní se už děti musí maximálně soustředit, aby se voda nevylila. Plné soustředění posiluje sebeuvědomění a spolupráce s druhými přispívá k vztahovým dovednostem. U dětí s vysokým potenciálem bychom neměli opomíjet i rozvoj emoční a sociální, neboť právě zde jsou veliká rizika případného neúspěchu nebo toho, že svůj život neprožijí šťastně. A o štěstí našich dětí nám přece jde především!

zdroj: www.psychologie.cz

Komentář: K čemu je domácí úkol?

Komentář: K čemu je domácí úkol?

Školní hodina končí a celá třída je napjatá. Všichni tiše vyčkávají, jestli dojde na zadávání domácího úkolu. Jaký to má vlastně smysl?

Snad nikdy jsem nevnímal domácí úkoly jako něco pozitivního. Alespoň na prvním stupni jsem měl podporu celé rodiny, která mi s úkoly kdykoliv pomohla. Jak se ale zvyšovala obtížnost učiva, přibývalo domácích úkolů a ochota rodiny opadala. Naše učitelka matematiky se příliš neobtěžovala vysvětlováním látky a raději ji hned zadala jako práci na doma. Jaká je asi motivace člověka řešit ve volném čase něco, čemu vlastně vůbec nerozumí? Přiznám se, že tehdy jsem ztratil o matematiku zájem.

Nic se nezměnilo ani na gymnáziu, kdy jsem úkoly zvládal s pomocí spolužáků většinou těsně před hodinou. A nebyl jsem sám: o přestávce se kolem vytvořily menší hloučky spolužáků a v každém byl někdo, kdo látce zhruba rozuměl a snažil se ji vysvětlit. Nebo jsme dávali fragmenty svých úkolů dohromady a společně se dobrali řešení.

Ve skupině jsme totiž daný problém dokázali vyřešit za chvíli, navíc jsme si vysvětlováním látku zopakovali. Pokud jsem však úkol dělal sám, většinu času jsem strávil hledáním postupů na internetu, propadáním zoufalství a pokud šlo vše dobře, tak jsem stejně dokončil jen část úlohy.

Praxe pro budoucí učitele

Jaký měl být pravý význam úkolů? Někdy jsem měl pocit, že tím učitelé suplují svoji neschopnost látku efektivně vysvětlit v hodině. Nebylo by pak místo toho, aby student hledal vysvětlení na internetu, lepší vytvořit odpolední seminář? Asi nejsem sám, kdo třeba v matematice látku pochopil až u tabule, kde musel učiteli vysvětlit, jak se dá příklad vypočítat. Čím vyšší ročník, tím menší smysl domácí úkoly mají.

Samozřejmě se studenti díky nim učí potřebné pracovní morálce a občas i troše samostatnosti. Otázkou tak není, zda vůbec úkoly dávat, ale spíše jaké úkoly by to měly být. Například v přírodopise v osmé třídě jsme měli nakreslit další vývojový stupeň člověka a i největší lajdáci si s radostí vzpomněli na sci-fi filmy plné prapodivných civilizací. Po tomto banálním, leč kreativním a zábavném úkolu neměla učitelka problém získat si naši pozornost a vysvětlit nám evoluci lidského těla.

Nadměrně zatěžovat žáky domácími úkoly je pro celý systém kontraproduktivní. Bylo by mnohem lepší, kdyby studenti spíše trávili čas ve škole při zvláštních hodinách typu semináře nebo doučování, kde by byl čas látku opakovat i vysvětlit. A není přece nutné, aby takové kurzy vedli naši učitelé, klidně by to mohli být studenti pedagogiky. Ti by tak získali potřebnou praxi i jistotu před davem roztržitých puberťáků.

Studenti by si díky tomu nemuseli šetřit energii na sáhodlouhé počítání příkladů v obýváku u televize. Místo toho by se mohli o témata, o kterých se učí, zajímat sami, nejlépe tvůrčí formou, která nevyžaduje kvanta znalostí.

Není přeci nutné, aby žáci druhého stupně četli čítanku v hodinách a doma dělali rozbory vět. Pokud naopak učitel zadá studentům četbu a triviálními otázkami prověří, zda si žáci text otevřeli, nejen že to připraví studenty na zodpovědnost vysokoškolského studia, ale hlavně se nebude muset celá rodina sklánět nad sešitem a hledat příslovečná určení a přívlastky. Stejně tak není nutné psát ve školách slohy: ideálním způsobem, jak nenásilně zaplnit studentovo odpoledne a ušetřený čas věnovat výuce, je přece psaní úvah.

Školní zvonění neznamená, že učitel může neomezeně plýtvat volným časem žáků, spíš by měl každou minutu, kterou po nich vyžaduje, dokázat smysluplně naplnit. Domácí úkol má vypadat jinak než mnohahodinové trápení, na které ve škole naváže nečekaný test.
Autor: Michal Tomeš; zdroj: e15.cz

Ako začať učiť deti domácim povinnostiam podľa Marie Montessori

Ako začať učiť deti domácim povinnostiam podľa Marie Montessori

Pedagogika Marie Montessori je pokladaná za alternatívny prístup k výchove a vzdelávaniu detí, ale keď sa na ňu pozrieme zblízka, stavia na prirodzených každodenných interakciách medzi rodičmi, učiteľmi a deťmi. Jeden z najväčších darov, ktoré môžeme deťom dať, je ich schopnosť samostatne sa o seba postarať a to v sebe zahŕňa starostlivosť o seba a svoje okolie. Ale kedy s tým začať? Kedy si dieťa dokáže samo dôkladne umyť zuby, ustlať posteľ, upratať izbu, či navariť?
Pri odpovedaní na tieto otázky sa rodičia delia do niekoľkých táborov. Jedni chcú svojim deťom zabezpečiť úžasné detstvo, dieťa predsa nie je otrok, ktorý má robiť prácu dospelých… No v skutočnosti z nich vychovávajú pohodlných adolescentov, ktorí si nedokážu navariť ani oprať. Ďalšia skupina by síce pomoc detí ocenila, ale myslia si, že deti to nedokážu urobiť dostatočne rýchlo a kvalitne, chýba im teda trpezlivosť a vychovávajú deti, ktoré sa do ničoho nepustia, lebo dopredu vedia, že to nebude dosť dobré.

Podľa Marie Montessori sú tieto námietky neopodstatnené. Psychológia nám hovorí, že základným predpokladom úspešného života je schopnosť adaptácie, teda prispôsobenia sa svojmu prostrediu. V útlom veku adaptácia prebieha napodobňovaním najbližšej rodiny. Práve v tomto veku môžeme deťom vštepiť všetky dobré návyky úplne jednoduchým spôsobom – dovoľme im pracovať spolu s nami. Nebudú to vnímať ako nenávidenú povinnosť, ale ako spôsob ako byť užitočný. Maria Montessori založila v roku 1911 školu postavenú na jednoduchom princípe – deti sa viac naučia počas činnosti ako počas počúvania výkladu. Rozšírila to aj do domácností svojich žiakov, kde domáce povinnosti pomáhali upevňovať ich charakter a sebavedomie, pretože odrážali ich potrebnosť a samostatnosť.

Začať teda môžeme už od dvoch rokov dieťaťa. Aby sme predišli jeho frustrácii, musíme mu najprv ukázať ako sa čo robí a aký má byť výsledok činnosti. Najskôr by sme mali byť pri ňom a pomáhať mu alebo ho povzbudzovať. Nie je však vhodné dávať za domácu prácu akékoľvek odmeny, tou je totiž harmonický domov, ktorý spoločne tvoríme. Ak napríklad učíme trojročné dieťa prestrieť stôl, musíme mu najskôr ukázať, ako prestrieť obrus, kam položiť taniere, poháre a príbory. Ako dieťa rastie, povinnosti mu pribúdajú, preto je vhodné vytvoriť magnetickú tabuľu alebo nástenku s obrázkami opisujúcimi domáce práce, ktoré má na starosti. Základom je, aby mohlo po odložení hračiek alebo utretí prachu premiestniť obrázok do kolónky “splnené” a získalo tak dobrý pocit z odvedenej práce. Zároveň sa poistíme, že dieťa na niečo nezabudne. Na vytvorenie dobrého návyku (ako i zlozvyku) totiž potrebuje každý človek minimálne 21 dní. Preto je potrebná dôslednosť a vyhýbanie sa tomu, aby dieťa pomáhalo len ak máme čas alebo keď nám to práve napadne. Režim a denná rutina prinášajú nielen dobré návyky, ale i pocit istoty a bezpečia u dieťaťa.

Inšpirovali sme vás, ale neviete ako začať? Prvým krokom môže byť vytlačenie názornej tabuľky, ktorej autorkou je Maria Montessori, kde opisuje povinnosti dieťaťa podľa veku. Nebojte sa, nechceme od vás, aby ste vychovávali dokonalé deti. Pri bližšom pohľade totiž zistíte, že jednotlivé činnosti na seba nadväzujú a ako dieťa rastie, iba sa v nich zdokonaľuje.

Domáce práce pre deti podľa veku
(Maria Montessori)

zdroj: https://eduworld.sk/cd/jaroslava-konickova/812/ako-zacat-ucit-male-deti-domacim-povinnostiam

Stolní hry rozvíjí sociální dovednosti. Ty dětem v době internetu chybí

Stolní hry rozvíjí sociální dovednosti. Ty dětem v době internetu chybí

Digitální hry dokáží přispět k počítačové gramotnosti dětí a zabavit je, když rodiče nemají čas. Ale tradiční deskové hry toho naučí děti mnohem více. Hlavně rozvíjejí sociální interakci a jsou vlastně jednoduchým způsobem, jak kvalitně s dítětem strávit čas.

Vzhledem k tomu, že děti se do určitého věku učí především hrou, lze je na školní výuku i mnohé životní situace připravit už doma „u stolu“. A k tradičním a osvědčeným hrám jako Člověče, nezlob se!, Dostihy a sázky, backgammon (vrhcáby) Monopoly a Scrabble přibývají jejich nově upravené varianty a samozřejmě i spousta zcela nových titulů. Dítě, co si hraje, nezlobí, a ještě se k tomu podle psychologů může naučit spoustu užitečných dovedností. Skvělým začátkem může být třeba společné skládání skládaček typu puzzle a pexeso, na procvičení zručnosti a trpělivosti u starších dětí pak mikádo.

Pravidla a prohra

„Hry mají pro děti v každém věku jiný význam. Pro ty předškolní jsou hlavně zábavnou cestou, jak se naučit dodržovat pravidla, vyrovnávat se s prohrou nebo myslet kreativně, rozvíjí schopnosti soustředění, sebeovládání nebo umění řešit problémy,“ vysvětluje Václav Mertin z Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Deskové hry mají řadu dalších benefitů – děti si při nich osvojují plánování a učí se přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.“ To samozřejmě platí i pro karetní hry jako Uno nebo Černý Petr, u toho se navíc dítě naučí, že všechno ve hře (ani v životě) vždycky neovlivníme. Naučit se vyrovnat s prohrou je ale stejně důležité, jako pochopit a dodržovat pravidla.

V době, kdy se zdá být až nadlidským výkonem odtrhnout vaše potomky od elektroniky, mohou přinést společenské hry vítané zpestření oproti fyzické izolaci digitálního světa. „Za klíčový přínos tradičních her, které dítě hraje s rodiči, sourozenci nebo vrstevníky, pokládám to, že vedle samotného požitku ze hry dochází k rozvoji sociálních vztahů – v řadě her jsou spojenci – a posilování soudržnosti rodiny,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Hraní zvláště týmových deskových strategických her rozvíjí komunikační dovednosti dětí a vzniká přitom i prostor pro navázání důvěrnějšího vztahu. „Při společných hrách, nebo alespoň mezi jednotlivými koly, si můžete povídat a rodiče tak s dítětem mohou probrat různá témata, na která se jinak nedostává čas,“ připomíná psycholog.

Digitální versus stolní hry

Zatímco k reálné hře (deskové či karetní) potřebujete alespoň jednoho spoluhráče, videohru si může zahrát člověk sám. Pohyb ve virtuálním světě proti virtuálnímu soupeři však nevytváří plnohodnotnou komunikaci. I při společném hraní digitálních her se projevuje určitý odstup vůči spoluhráči, protože, i když jsou spolu, pozorují obrazovku. Sociální interakce je ochuzena o spoustu nonverbálních projevů, komunikace mezi hráči navíc často probíhá pouze skrz klávesnici, zcela ochuzená o důležité indikátory jako je melodie a tón hlasu značící třeba ironii

To samozřejmě neznamená, že by počítačové hry neměly pro děti žádný přínos – kromě počítačové gramotnosti se mohou děti zlepšit třeba v cizím jazyce (aby lépe rozuměly zadání) a jsou jistotou ve chvíli, kdy nelze sehnat dalšího hráče. „Zajistí dobré zaměstnání pro dítě ve chvílích, kdy se mu rodiče skutečně nemohou věnovat, nebo když situace není vhodná např. v čekárně nebo v autě,“ dodává psycholog. Za přínosné považuje i hry na Wii nebo Xbox Kinect, které děti nutí k pohybu, který jim chybí víc a víc.

Pravidla podle vás

Václav Mertin vysvětluje: „Je pravda, že z psychologického hlediska je přínosný téměř veškerý čas, který dítě tráví s rodiči, nicméně při společných činnostech, jako je hraní her, bývá přínos výrazně větší.“ Na rozdíl od digitálních her s naprogramovanými pravidly dokáží rodiče lépe manipulovat s podmínkami tradičních her (třeba upravovat náročnost) tak, aby si dítě dobře zahrálo a mohlo vyhrát.

Po splnění několika nepatrných podmínek je pro rozvoj dítěte ideální hraní zejména strategických stolních her s rodinou. Mezi tyto podmínky patří např. to, že rodiče srozumitelně vysvětlí pravidla podle vyspělosti dítěte a podpoří je v krizových situacích.

Rozvoj schopností dítěte

Nepodceňujte ani výběr hry, pokud chcete zároveň rozvíjet i dovednosti dětí. „I jednoduché hry jsou přijatelné, ale vhodnější jsou takové, které kromě prvků zábavy nabízejí i prvky vzdělávací,“ doporučuje dětský psycholog. Vybírat můžete i podle toho, jaké schopnosti chcete u dítěte rozvíjet. Snadné typy skládaček puzzle pomáhají rozvíjet motorické schopnosti a zároveň učí malé děti trpělivosti při jejich dokončení.

„Zvláště taktické deskové hry rozvíjejí u těch větších strategické uvažování, podporují kritické a analytické myšlení. Děti se za jejich pomocí učí přijímat přiměřenou míru rizika – schopnost, která je velmi důležitá v běžném životě. Je však třeba zdůraznit, že zejména pro začínající hráče je rozvoj příslušných dovedností zpravidla závislý na vedení dospělých,“ dodává psycholog.

Zdroj: ona.idnes.cz

Vývoj mozku

Vývoj mozku

VÝVOJ DÍTĚTE JE KOMPLIKOVANÝ PROCES

JAK SE VYVÍJÍ MOZEK?

Po narození mozek dítěte dozrává a připravuje se na fungování. Mozkové buňky mají krátké výběžky nervové buňky (dendrity) a dlouhé výběžky, které nazýváme axony. Když se dítě narodí, buňky velkého mozku nejsou propojeny. Mozek si můžeme představit jako mladý strom, větvičky nervových buněk dítěte mají schopnost dalšího dělení a tím zajišťují propojení odlišných částí mozku, které jsou základem pro normální pohybové a smyslové fungování.

Větvení je nejintenzivnější během prvního roku života a v optimálních podmínkách – soustředěná pozornost, kterou věnuje pečovatel dítěti, umožňuje četné hmatové, sluchové a zrakové podněty. Během prvních tří let života se jednotlivé nervové buňky šedé mozkové hmoty propojují a tato spojení se upevňují. Jsou to právě zážitky dítěte, které stimulují nervové buňky, aby se propojovaly.

Do tří let množství propojení prudce narůstá, od 3 do 10 let se propojování nervových buněk zpomalí. V pubertě začínají zanikat ty Synapse (spojení), které jsou nepoužívané. Při propojování mozkových buněk vyvíjejícího se mozku hrají pro dítě důležitou roli zážitky.

Aby mohl být člověk v životě úspěšný, potřebuje hodně příležitostí k učení a podnětných sociálních zkušeností a mozkové propojení, které vznikli při těchto zážitcích, zůstanou propojené natrvalo.

Do 3. a 4. roku života se vyformují ty části mozku, kde sídlí schopnost a způsob učení, ustálí se typ osobnosti a upevní se způsob, jakým dítě zvládá stres a své vlastní pocity.

Mozkové buňky takto zůstanou propojené a fungují během celého života dítěte. Ty Synapse (propojení), které se nepoužívají, zanikají.

V určitém věku se náš mozek nejsnáze naučí určité schopnosti. Vědci rozdělují období vývoje mozku na senzitivní a kritické. Pokud víme, v čem jsou odlišné, porozumíme, co malé děti potřebují pro svůj rozvoj.

Senzitivní období jsou takový věk dítěte, kdy je efektivní příležitost na učení určitých dovedností. Jsou to časově méně přesně ohraničené a delší období, během nichž se učíme snadněji nové věci, např. cizí jazyk. Pokud vhodný věk nevyužijeme, schopnost mozku naučit se tuto dovednost se úplně neztratí. I dospělí se dokážou naučit nové jazyky.

Schopnosti, které si získáme během senzitivních období, způsobují, že někteří lidé jsou šikovnější než jiní. Patří sem společenské schopnosti, zvládnutí pocitů a inteligence, to, co nás právě dělá zajímavými lidmi. Profesionálové pracující s dětmi by měli vědět o senzitivních obdobích, aby mohli dětem poskytnout a vytvořit příležitosti, z nichž budou mít užitek po celý život.

Nepřátelské a nevhodné prostředí u dítěte aktivuje produkci stresových hormonů, které negativně ovlivňují práci mozku, schopnost učit se a pamatovat si. Následky mohou být trvalé. Výzkum potvrdil, že u dětí, které v dětství zažily extrémní stres, se častěji vyskytují poznávací, emocionální potíží a problémy s učením a chováním.

Během prvních let života vznikají naprogramované vjemy, ty utvářejí biologii, typy chování a charakter našeho života. Je důležité znát tři hlavní zdroje našich vjemů.

První naprogramované vjemy dědíme. Náš genom obsahuje behaviorální programy, které jsou základními typy reflexního chování – instinkty. To, že odtáhnete ruku od otevřeného plamene, je geneticky daným typem chování. Ke složitějším instinktům patří schopnost novorozeňat plavat jako delfíni nebo aktivace vrozených hojivých mechanismů, jež zabraňují rakovinnému bujení.

Druhý zdroj vjemů pochází ze zkušeností, jež se ukládají do naší podvědomé mysli jako vzpomínky. Tyto mocné osvojené vjemy jsou příspěvkem výchovy. Mezi nejranější z nich patří emoční schémata, jež jsme obdrželi ještě v děloze.

Matka neposkytuje plodu pouze výživu. Placentou prochází také složitá chemie emočních signálů, hormonů a faktorů způsobujících stres. Tato chemie ovlivňuje fyziologii a vývoj plodu. Když je šťastná matka, je šťastný i plod. Jestliže prožívá strach, prožívá ho i plod. Pokud smýšlí o svém plodu negativně, programuje se jeho nervový systém pocitem odmítnutí.

Úžasná kniha Sue Gerhardtové Why Love Matters (Proč na lásce záleží) zdůrazňuje fakt, že nervový systém plodu zaznamenává zkušenosti nabyté v děloze.

Nicméně k nejvlivnějšímu naprogramování podvědomé mysli dochází v období mezi narozením a 6 lety věku. Během této doby mozek dítěte zaznamenává všechny smyslové počitky, stejně jako se učí složité motorické programy umožňující řeč, batolení, postavení i pokročilejší aktivity, jako je běhání či skákání.

Pozorováním schémat chování v bezprostředním okolí – rodičů, sourozenců a příbuzných – se děti učí rozlišovat mezi tím, co je přijatelným a co je nepřijatelným sociálním chováním. Důležité je si uvědomit, že vjemy, které si osvojíme do šesti let, se stávají základními podvědomými programy utvářejícími charakter našeho života.

Během tohoto období zrychleného učení umožňuje Příroda člověku ukládat ohromné množství informací do podvědomé mysli. Víme to díky průzkumu mozkových vln u dospělých a u dětí. Elektroencefalogramy (EEG) mozku dospělého života ukazují, že elektrická aktivita má vztah k různým stavům uvědomění. Tyto záznamy ukazují, že lidský mozek funguje přinejmenším na pěti odlišných frekvencích, z nichž každá je spojena s jiným stavem mozku:

Mozková aktivita                                 Rozsah frekvence                 Stav dospělého spojený s danou frekvencí

delta                                                       0,5-4 Hz                                 spánek/bezvědomí
theta                                                       4-8 Hz                                    představivost/snění
alfa                                                         8-12 Hz                                  klidné vědomí
beta                                                        12-35 Hz                                soustředěné vědomí
gama                                                      nad 35 Hz                               vrcholný výkon

U dospělých přecházejí vibrace EEG z jednoho stavu do druhého během celého rozsahu frekvencí.
U vyvíjejícího se dítěte se však mozkové frekvence chovají jinak.

Během prvních dvou let je převládající činností vlnění delta.

Od 2 do 6 let mozková činnost dítěte mohutně narůstá a mozek pracuje zejména na frekvenci theta. V tomto theta stavu děti často směšují svět imaginární se světem reálným.

Převládající činnost delta a theta u dětí mladších šesti let naznačuje, ž jejich mozky pracují pod rovinou vědomí. Mozkové frekvence delta a theta definují stav mozku, kterému říkáme hypnotický stav, stejný stav nervového systému, který hypnoterapeuti využívají k přímému ukládání nových typů chování do podvědomé mysli svých klientů.

Jinými slovy, prvních 6 let života trávíme v hypnotickém tranzu!

Během této doby jsou dětské vjemy světa přímo ukládány do podvědomí, bez rozlišení a filtrování analytickou sebeuvědomělou myslí, která ještě není plně rozvinuta. V důsledku toho jsou naše základní znalosti naučené bez možnosti tyto názory přijmout nebo odmítnout. Prostě jsme byli naprogramováni. Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.

Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci. Problém je v tom, že si ukládáme naše vjemy a názory na život léta před tím, než získáme schopnost kritického myšlení.

Malé dítě neumí rozlišit, co je dobré a co je špatné. Prostě jen kopíruje chování svého okolí a vnímá vše jako přirozené události.

Vjemy osvojené během tohoto kritického období mohou převládnout nad geneticky danými instinkty. A bohužel nás dokážou převálcovat i v dospělosti, kdy se nám některé vlastnosti nemusí moc hodit, ale bohužel s nimi jen velmi těžce bojujeme.

Vezměme si například fakt, že každý z nás umí v momentě, kdy projdeme porodními cestami, instinktivně plavat jako delfín. Proč tedy musíme učit děti plavat? Proč se tolik dětí bojí vody?

Jestliže jste rodič, vzpomeňte si, jak asi zareagujete, když se vaše batole dostane k vodě. Ve strachu o jeho bezpečnost přispěcháte, abyste ho odvedli. Ovšem v mysli dítěte se vaše frenetické chování interpretuje jako skutečnost, že voda je životu nebezpečná. Strach získaný z tohoto vjemu, přepíše instinktem danou schopnost plavat a učiní z dítěte, které umělo plavat, dítě, kterému hrozí utopení.

Kolikrát jste si jen pomysleli „Chová se stejně jako babička, máma apod.“ A myslíte, že si to daný jedince uvědomuje? Mnoho se jich bude tomuto nařčení bránit. Jako mladí si říkáte „Nikde se nebudu chovat jako můj otec.“ A jak myslíte, že to dopadne?

 

Od autora Bruce H. Liptona, Ph.D (mezinárodně uznávaný odborník, vystudoval buněčnou biologii, působil jako pedagog na lékařské fakultě University of Wisconsin a později jako profesor na Stanford University. Vede mezinárodní konference, je autorem několika knih a získal ocenění Goi Peace Award.)
zdroj: rozvojnadani.cz

Jana Nováčková: Škola dětem brání, aby se mohly učit

Jana Nováčková: Škola dětem brání, aby se mohly učit

Přečtěte si rozhovor Radky Hrdinové s Janou Nováčkovou, který vyšel 31. 5. v Mladé frontě Dnes. Jana Nováčková (66) je psycholožka, která se zabývá vztahy mezi dospělým a dítětem nebo vztahy ve škole a otázkou změn ve školství. Pro učitele i rodiče organizuje kurzy, které jim přibližují respektující přístup k výchově a vzdělávání dítěte. Je spoluautorkou knihy Respektovat a být respektován. 

Dnešní děti mají stejné potřeby jako jejich rodiče, ale žijí v jiném světě, který přikládá mnohem větší váhu svobodě a individualitě. A jeho důležitou součástí je být on-line. Škola ani rodiče na to však většinou neumějí adekvátně reagovat, je přesvědčena psycholožka Jana Nováčková. „Internet je úžasný zdroj informací, ale nejsou filtrované. Problém je, že děti s nimi neumějí pracovat, kriticky myslet. Bohužel škola to nebere v potaz,“ říká spoluautorka výchovného přístupu Respektovat a být respektován. Stále děti učí, že co řekne učitel a co je napsáno v učebnici, je pravda, o které se nediskutuje. Plní jim hlavu znalostmi.

Znalosti nejsou důležité?

Než se současní prvňáčci dostanou do situace, kdy je budou moct použít v praxi, leckteré z nich už nebudou platit, budou se muset naučit jiné věci. Aby děti obstály, potřebují rozvíjet mentální procesy jako kritické myšlení, potřebují se učit, jak se učit. Místo toho získávají ve škole fragmentované informace. Klidně se může stát, že ani netuší, že Leonardo da Vinci, o kterém se učí ve výtvarné výchově a ve fyzice, jsou stejná osobnost.

Co s tím?

Chybí tu diskuse, která by se zabývala tím, co je obsahem základního vzdělávání. Nedávala bych ji ale do rukou odborníků v jednotlivých oborech, na tom, co je nezbytné, by se měli shodnout lidé mimo ně.

A co přístup k dítěti?

Tradiční škola nebere v potaz jeho individualitu nebo vývoj. Že jdou všechny děti do školy v šesti letech, neznamená, že tam přicházejí stejně vybavené. Ale my po nich chceme stejné věci. Jak mohou během takového vzdělávání poznat, k čemu mají dispozice? Škola je často zahlcuje tím, co jim nejde. To už musí být hodně velké nadání, aby se prosadilo při tom, jak je dítě zavaleno školními povinnostmi.

Navrhujete tedy školu zcela změnit?

Čím dál více mi připadá, že investovat úsilí do zlepšení tohoto systému je marné. Že to chce vytvořit možnosti, aby mohl vzniknout paralelní systém vzdělávání. Už nyní vzniká, uzákoněno je i domácí vzdělávání. Je třeba změnit představu, že když moje dítě neumí kvadratickou rovnici, je ve srovnání se sousedovým, které ji odříká, v něčem méněcenné nebo o něco ochuzeno. Ale že tím nemohlo rozvinout něco svého, jako by nebylo důležité.

Většina žáků však chodí do takových „stejných“ škol. Jak dítěti pomoci se najít, když mu škola nepomůže?

Rozhodně ne tím, že je budeme motivovat pochvalou a trestem. A to nejen v souvislosti se školou. Tím mu bereme vnitřní motivaci k tomu, aby se učilo pro sebe, učí se místo toho pro odměnu. Přitom schopnost učit se je v lidské přirozenosti. Vnitřní motivace k učení je křehká a děti ji ztrácejí velmi rychle, a to už od školky.

15708740897_0e2796a64f_z (1)

Ve školce se ale neznámkuje.

Děti dostávají odměnu, když snědí, co nechtějí, když nakreslí, co chce paní učitelka a ne ony. Odměna je pro ně přitom něco magického, udělají pro ni i to, co by jinak neudělaly. Jenže jak se pak mají vyznat samy v sobě? Motor vnitřní motivace se zadrhne velmi rychle. Ve škole to pak pokračuje, jen přibývá pocitů ohrožení. Mozek je zařízený tak, že když cítí ohrožení, zabývá se jím a v té chvíli se nemůže učit.

Takže škola brání v učení?

Ano. Podívejte, mozek je nastaven tak, aby hledal ve věcech smysl. Když ho dítě nenajde, je pro něj problém se učit. Jeho cílem nebude něco se naučit, ale dostat odměnu nebo najít cesty, jak se učení vyhnout. Bez vnitřní motivace ztrácí k učení důvod. Tomu bohužel škola nevěnuje pozornost, a tak nemá jinou možnost než používat nástroje vnější motivace. Když pak dítě nemotivuje odměna nebo trest, nevidí důvod k učení. Další problém je v tom, že řada učitelů neumí pracovat s chybou. Chyba je nástroj učení a mělo by se s ní pracovat jako s něčím pozitivním. Jenže když ji dítě udělá ve škole, potrestají je. Raději než by udělalo chybu znovu, nebude příště dělat nic. A nic se také nenaučí.

Znamená to, že bychom neměli děti chválit?

Je zásadní rozdíl mezi pochvalou a oceněním. Pochvalou dítě hodnotíme. Když mu říkáme, že je šikovné, zodpovědné nebo chytré, dáváme mu nálepku. Ocenit je třeba to, co dítě dělá, ne, jaké je. Že se mu například povedlo na obrázku vystihnout, co jste viděli včera na procházce. Když mu řeknete, že je šikovné, co nového se dozví?

Kam byste šla pro inspiraci pro školství?

Slyšela jste někdy o Sudburry Valley School? Tato škola byla založena v roce 1968 a staví na tom, že dala zodpovědnost za učení do rukou dítěte. Odmítla dívat se na ně jako na nádobu, kterou má povinnost naplnit, ale dívá se na ně jako na kompetentního tvora, který má zabudovaný svůj vlastní „vývojový program“ a ten mu říká, co je pro ně právě v tu chvíli dobré. Zakladatelé školy vytvořili prostředí bohaté na podněty, zaměstnali respektující dospělé a nechali na dětech, jak tyto zdroje využijí. Děti si samy určují, co a kdy se budou učit. Je to systém, ve kterém se některé naučí číst ve čtyřech letech a jiné v deseti. Že to funguje, je ověřeno praxí. Avšak pro většinu lidí je to skoro nepředstavitelné. Jsou přesvědčeni, že kdyby děti nemusely, nic by nedělaly, že by si jen hrály. Že si dítě „jen“ hraje, zní tak pejorativně, přitom hra je základním nástrojem učení.

V tuto chvíli se řada rodičů nejspíš vyděsila. Dítě přece potřebuje konkrétní znalosti, aby udělalo maturitu, dostalo se na vysokou školu a od příštího roku i na střední.

Chápu, že se rodiče mohou bát, že dítě nebude s touto společností kompatibilní, když projde otevřenějším systémem vzdělávání. Ale rodiče i učitelé, kteří s tím mají zkušenost, vědí, že děti se dokážou připravit na přijímací zkoušky podle svých možností během pár týdnů.

Řada učitelů si stěžuje, že bez hrozby přijímacích zkoušek nebo maturity nedokážou děti přinutit k práci. Že nejsou ochotny poslouchat.

To souvisí i s tím, jak se ve společnosti změnil pohled na autoritu. Rodiče nechtějí z dětí vychovávat poslušné dospělé. To je velký rozdíl oproti společnosti před padesáti nebo sto lety, kde byla poslušnost ceněna jako ctnost. Mimochodem, dnes už se bere jako prokázané, že nástup nacismu v Německu byl spojen s autoritativní a patriarchální výchovou v rodině a ve škole, kde se být poslušný chápalo jako jedna z nejvyšších hodnot. Dnes je ve společnosti větší hodnota přikládána svobodě, individualitě. Jenže to znamená také jiný vztah k autoritě včetně té učitelské. Děti snadno rozeznají přirozenou autoritu od autority vnucené a proti té se bouří. Ale svobodu si nelze plést s anarchií. Cílem výchovy by neměl být poslušný, ale zodpovědný člověk.

Tady asi spíš než na učitele míříte na rodiče.

Je to otázka stylů výchovy. Na jedné straně stojí autoritativní styl, na druhé bezbřehý. Děti, kterým je vše dovoleno, dostávají zprávu, že svoboda je O. K., ale neučí se za sebe převzít odpovědnost. Respektovat dítě neznamená výchovu bez hranic, ale chovat se k němu jako k rovnocenné bytosti. Ne stejné, ale rovnocenné. Rodič si nemůže k dítěti dovolit, co by si nedovolil k jinému dospělému. Nemůže ho ve jménu svých výchovných cílů urážet a ponižovat. Jeho odpovědností je ukázat mu hranice. Ty se ale opravdu nemusí nastavovat autoritativně.

Můžete rozdíl přiblížit na konkrétní situaci?

„Tak milý zlatý (nebo milá zlatá), to dělat nebudeš, a jestli ano, tak si mě nepřej, bude trest.“ To je typické sdělení autoritativního rodiče. Kdybych měla stanovit hranice respektujícím způsobem, vysvětlím, proč to nejde. Uznám, že se to dítěti nemusí líbit, ale budu trvat na tom, že moje rozhodnutí má smysl, a proto platí. Samozřejmě někdy je třeba přijmout nějaké výchovné opatření. Rozdíl je ale v tom, co a jakým způsobem přitom dítěti říkám.

Jaké nástroje k tomu rodič má?

Jakého člověka vychovávám, když dítě seřvu, hledám na něm chyby a zakazuji mu? Na způsobu, jakým nastavuji požadavky, velmi záleží, říkám tím, za jakého člověka ho považuji. Když na ně navalím příkazy a ironické poznámky a sem tam si postěžuji, že takhle se sestra v jeho věku nechovala, sděluji dítěti, že je nepovažuji za tak dobrého člověka. A když si o něm máma nemyslí, že je dobrý člověk, jak by si to mohlo myslet ono samo? A proč bych se tak měl chovat? Když vidím dítě jako hodnotnou bytost, neříkám mu, že je čuně, ani že je nezodpovědný sobec. Ale také ho neponižuji odměnami, ty jsou nástrojem manipulace. Odměňuji i trestám toho, kdo stojí níže než já.

Většina dětí chodí do škol, kde se známkuje, což je základ toho, čemu říkáte vnější motivace. Co radíte rodičům, kteří podepisují žákovské?

Říkáme tomu tlumočení známek. Když dítě donese domů dvojku, neznamená to nic jiného, než že si paní učitelka myslí, že to na dvojku umí. Rodič by se měl ptát, co si o tom myslí dítě. Jestli si myslí, že látku zvládá. K čemu mu bude užitečné to, co se naučilo. To je vždy trochu riziková otázka, ale tříbí se jí myšlení, dítě se vrací od známky k obsahu učení. Další věc je dát mu za učení zodpovědnost. Opravdovou zodpovědnost. Rodiče dítěti sice často říkají, že se učí pro sebe, ale pak se třikrát za odpoledne zeptají, jestli už si udělalo úkoly.

To bude pro řadu rodičů těžko přijatelná myšlenka.

Moje známá žila nějaký čas v Americe. Vyprávěla mi, že když tam její syn nastoupil do první třídy, paní učitelka jim důrazně doporučila, aby dětem s učením nepomáhali, jen když si o to samy řeknou. Jako české matce jí z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jako psycholožce jí to dávalo smysl. Dítě musí dostat na výběr, pokud je chceme vést k zodpovědnosti.

Co tedy radíte rodičům a učitelům?

Aby se dětí ptali a přibírali je k rozhodování. A také aby daleko více času věnovali vytváření dobrých vztahů s nimi i mezi nimi.

zdroj: www.rodicevitani.cz

Děti potřebují pohyb. Začít s ním můžete už s miminkem doma v obýváku

Děti potřebují pohyb. Začít s ním můžete už s miminkem doma v obýváku

Chcete, aby vaše dítě milovalo pohyb a dobře prospívalo? Nejjednodušším způsobem je začít s ním cvičit již od miminka. V prvních měsících samozřejmě ještě nejde o žádnou gymnastiku, ale dáte dítěti dobrý základ.
Tunel je skvělý k podpoření pohybové aktivity dětí.

Kdy je vhodné začít s dítětem cvičit, jsme se zeptali doktorky Věry Kleplové, odbornice na pohybový rozvoj nejmenších dětí a předškoláků.

„Od příchodu z porodnice. Zdá se to brzy? Není. Zděšení nad touto odpovědí vyvolává tradiční pojetí „cvičení“, které je většinou míněno jako hýbání všemi částmi těla. Já vnímám cvičení s dětmi jako příjemně strávené chvíle rodičů s dětmi, ve kterých využíváme všech možností, které dětské tělo má (především zrak, sluch, vnímání pocitů na kůži), k rozvíjení schopností dítěte,“ vysvětluje uznávaná odbornice a autorka mnoha knih zaměřených na rozvoj pohybu a šikovnosti těch nejmenších.

Správné držení těla (osy těla)

„Osa těla je pomyslná čára spojující střed osy obličeje a těla, při vadném držení se osa obličeje odchyluje do strany,“ popisuje doktorka Kleplová. Ke srovnání osy těla je podle ní nejlepším nástrojem právě cvičení.

„Podsuneme dlaně pod paže dítěte, prsty pod hlavičku, držíme ji ve střední ose. Hledáme kontakt s očima dítěte, mluvíme na něj. Zpíváme, nebo jenom intonujeme. Po chvíli lehce nakloníme hlavičku ke straně a opět hledáme oční kontakt, to znamená, že se také musíme naklonit do směru obličeje dítěte. Opět chvíli v této poloze vydržíme, vracíme se zpět do střední polohy, výdrž a pak lehce přetočíme na druhou stranu. Vždy tam ponecháváme zastavení ve střední poloze,“ zdůrazňuje lékařka.

Kontakt očima se podle ní při cvičení postupně prodlužuje, hlava má větší možnost pohybu. Když dosáhne věku šesti týdnů, dokáže miminko ležet na zádech s hlavou rovně. Sleduje, co říkáte, a rty v určité míře napodobují slabiky, které vyslovujete. Zde je podle doktorky Kleplové základ logopedie, a namísto pitvoření a šišlání je proto lepší dítěti říkat sice něžná slůvka, ovšem normálním hlasem s řádnou výslovností.

Dalším doporučeným cvikem je hlazení hřbetní strany ruky. „Novorozenec a kojenec má zprvu prsty sevřené v pěst a palec uvnitř. Postupem vývoje se palec dostává zevně, prstíky se rozvírají. Jestliže hladíme hřbetní stranu ruky, reflexně napomáháme rozvíjení prstů,“ radí rodičům lékařka.

Bodová cvičební metoda
Bodová cvičební metoda MUDr Kleplové® je reflexní technika, která vznikla před přibližně čtyřiceti lety. Jejím principem je najít vhodný bod, ze kterého je možné ovlivnit správnou svalovou souhru. Musí tomu předcházet pečlivý rozbor kvality vývoje pohybu.
Dítě leží tak, jak je zvyklé. Neuvádí se do zvláštních poloh. Matka s dítětem „ cvičí“ tím způsobem, že se dotkne přesně určeného bodu, chvíli čeká, až začne určitý pohyb, který matka následuje. Nikdy nesmí sama pohyb provádět. Na příklad: dotykem na patách dítě skrčí nožky, pohyb se přenáší na tělíčko, paže se dotknou kolen, hlava se přikloní k tělu. Cvičí se z přirozené polohy dítěte, může být oblečené. Vždy se s dítětem bavíme. Je to příjemná hra pro oba.
Pohyb je nejlépe viditelný u kojenců. U starších dětí a dospělých koordinace práce svalů probíhá také, ale není tak viditelná. Větší dítě, nebo dospělý má pocit uvolnění.
Pasení koníků
Poloha na břiše je od prvních dnů velmi důležitá. Ne každé dítě je v ní zpočátku spokojené, protože musí vyvíjet vlastní úsilí a namáhat svaly, ale ani to by nemělo rodiče odradit od pravidelného pasení koníčků. Ideální je snažit se přitom dítě nějak zabavit – vlastním obličejem nebo hračkou, svaly se postupně posílí a dítě si zvykne.„Dítě má pěstičky přibližně v úrovni ramen, předloktí položené na podložce, hlavu k jedné straně. Pohybem nožek na podložce dokáže přenášet váhu z jedné strany na druhou, a tím dopomáhá malému posunu paže vpřed s mírným rozevřením prstíků a snahou o přetočení hlavy. Zde je základ toho, o čem se hovoří v předškolním věku, tzv. velké a malé pohyby, zkřížená koordinace,“ objasňuje doktorka Kleplová. Pomoci samozřejmě můžou i rodiče vhodným pohybem doprovázeným mluvením.„Opřeme se tak, aby náš trup byl mírně zvýšený, položíme si dítě bříškem na hrudník s hlavičkou na stranu. Dítě zapojením svalů na pažích a trupu trénuje budoucí plazení. Ve snaze o přetočení hlavičky trénuje zase vzpřímení hlavy. Teplo našeho těla, jeho vůně, rytmus tepu srdce a pravidelný dech vede k pohodě, nácviku rytmu, který je v budoucnu nutný pro lezení, chůzi, řeč, čtení, psaní. S dítětem mluvíme zřetelně. Rezonance hrudníkem se přenáší na dítě. Po nějaké době položíme dítě hlavičkou na druhou stranu,“ radí autorka publikace Našemu sluníčku – Buď fit od narození po školu, ve které najdete další vhodné cviky.


Pozor na asymetrii

Podle doktorky Kleplové by zdravé dítě nemělo mít problém provádět popsané cviky, protože se jedná o přirozené pohyby. A radí, aby rodiče sledovali, jestli novorozenec nepokládá hlavu stále na jednu stranu, což se může projevovat již od tří týdnů. To může být základ asymetrického vývoje. Otáčení hlavičky stále na jednu stranu rodiče často mylně připisují tomu, že dítě něco zajímavého sleduje.

„Není tomu tak. V celém těle dítěte se postupně stále utvrzuje nesouhra v posloupnosti (plynulosti) zapojování svalů. Nejhorší na tom je to, že mozek si tuto asymetrii začíná fixovat a přenáší ji do dalších vývojových fází. Dítě se přetáčí více na jednu stranu, plazí jednou rukou, nebo oběma současně bez zapojení nohou, nebo neplazí vůbec. Neleze, nemá stabilitu v kleku na jedné noze, špatně chodí a většinou pak přibývají i problémy ve škole jako dyslexie, dysgrafie a špatná mluva,“ varuje před možnými následky zpočátku nevinně vypadající asymetrie lékařka.

Mezi další varovné signály podle ní patří i to, že miminko nerado leží na bříšku. To může být opět způsobené nesprávným zapojováním svalových řetězců. „Většinou to začíná tím, že nožky nejsou stejnoměrně rozevřené v kyčlích. V pozici na zádech to nevadí, ale na bříšku se koleno jedné nohy více opírá o podložku, tím zvedá zadeček na jedné straně a důsledkem je „ padání“ na rameno na protilehlé straně. Jakmile se srovná osa těla, děti rády přijímají polohu na břiše,“ nabádá rodiče Kleplová a připomíná i důležitost očního kontaktu.

Domácí cvičení

A jak můžete ještě s miminkem doma cvičit? Možností je podle doktorky Kleplové mnoho. Zpočátku je to třeba plazení za hračkou – předpokladem je ale koberec, na podlaze či dlaždičkách dítěti podkluzují kolena. Podle odbornice je to podobné, jako se pokoušet plazit po ledě. Mnoho dětí se proto plazí špatně, nebo tuto vývojovou fázi zcela vynechává.Dále můžete s dítětem s přibývajícím věkem a schopnostmi válet sudy, lézt po čtyřech jako pejsek, protahovat se jako kočička, předávat si nebo přehazovat míček. Malé děti také milují organizování předmětů – dejte jim proto třeba krabici nebo hrnec a nejrůznější předměty, které může dítě nandavat a vyndavat a společně je budete pojmenovávat.Cvičit bychom s dětmi měli co nejčastěji a co nejdéle. „Vždycky radím využít nálady a příležitosti. Nikdy si neurčovat přesný čas. V daný den v tolik a tolik hodin musím. To nikdy nefunguje. Nutit dítě přes jeho odpor nepřináší výsledky. Od rodičů to žádá velkou představivost a vynalézavost. Dítě nefunguje na zmáčknutí knoflíku jako tablet,“ říká lékařka, která minulý týden vystoupila na konferenci CAPARD (Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí).Rodičům doporučuje kromě cvičení doma chodit s kojenci i staršími dětmi plavat. Vhodné cvičební metody nabízejí také cvičitelky v Sokolu nebo na všeobecně pohybově zaměřených kroužcích, např. v mateřských centrech nebo ve speciálních dětských tělocvičnách. Nejmenší děti není vhodné jednostranně zatěžovat a zaměřovat, s hodinami tenisu, golfu a dalšími specializacemi proto raději počkejte do pozdějšího věku.
Předškoláci

Před nástupem do školy by měly děti zvládnout převaly napravo a nalevo, plazení, lezení, klečení, klek na jedné noze, vstávání a samozřejmě chůzi.
„Mnozí z rodičů se usmějí. To už přece umí! Otázka je, jak to umí. Zkontrolujte si osy, o kterých jsem mluvila u novorozenců. Jsou naprosto správné? Umí všechny fáze, které jsem popsala, hlavně plazení?“ ptá se rodičů budoucích školáků Kleplová. Předškoláci by kromě toho měli zvládat i házení a chytání míče, skákání po jedné noze a násobné skoky a chůzi po vyznačené čáře.„V současné době přibývá dětí, které mají drobné problémy v koordinaci, koncentraci pozornosti a pod. Tady moje rada zní: Nikdy není nic ztraceno, vždy se dá něco zlepšit a problémy více či méně odstranit. Jsou odborníci, kteří dokážou poradit. Není to hned, trvá to delší dobu, je potřeba vydržet,“ povzbuzuje rodiče Kleplová s tím, že s takovými dětmi je potřeba vrátit se do dřívějších vývojových fází a pohyby nacvičit znovu a správně.A s čím můžeme s dětmi doma cvičit? „Doma máme mnoho předmětů naprosto báječných pro cvičení. Vařečka, malá PET lahev, poklice, bačkorky a mnoho dalších. Zde spojujeme nácvik správných vývojových fází s představivostí, koordinací, nácvikem stability,“ radí autorka publikace Cvičíme doma s tím, co doma máme a dalších.Dětem samozřejmě můžete pořídit i speciální cvičební náčiní jako švihadla, kruhy, molitanové a nafukovací míčky, trampolínky či chůdy. Starší děti mohou využít i cvičící míče ke zaktivnění svého sedu. „Když člověk sedí na obyčejné židli, nepracují žádné svaly,“ říká Kristýna Přibylová ze speciálních dětských tělocvičen Monkey ́s Gym a pokračuje: „Když ale sedíte na míči a musíte vyrovnávat balanc, míč vás nutí aktivovat spoustu svalů, mezi nimi i důležité svaly středu těla.“ Velký míč se dá použít také na skákání, protahování se, děti s ním mohou kutálet po bytě a tak dále,“ dodává matka tří dětí. A připomíná i šplhání po žebřinách a na stromy, kdy se dítě musí vyrovnat i s výškou.Aktivní dárek např. ke Dni dětí nebo za vysvědčení pro ně bude jistě přínosnější než čokoláda nebo DVD, u kterého stráví hodiny vsedě nebo vleže.
zdroj: ona.dnes.cz/, autor: Magdalena Havlíková, MUDr. Věra Kleplová, Mgr. Kristýna Přibylová